„Člověk je veliký tím, že pociťuje odpovědnost. Odpovědnost tak trochu za osud lidí, v dosahu své činnosti.“ (Antoine de Saint-Exupéry). Nadpis dnešního dílu je z Programu Pionýra. Zkráceně používáme slovo „participace“ a tento princip nás provází už léta. Umíme jej ale skutečně používat?
Citát v úvodu jsem vybral záměrně. Exupéry napsal řadu pěkných knížek, kde vyzdvihuje spolupráci a odpovědnost za druhé. Nejznámější je Malý princ se slavným citátem „Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal.“ Bývá spojován s láskou, ale platí i na přátelství. A docela pěkně sedí právě na participaci.
Participace znamená podíl, účast. Nejprve je tedy třeba říci, kdo a na čem participuje. Je to vcelku jednoduché, podílí se všichni účastníci naší činnosti a mohou se podílet na všem, co společně pořádáme. Nestačí ovšem prostá účast na činnosti, je potřeba, aby byla spojena s odpovědností. Aby každý človíček v našem oddíle byl důležitou součástí celku. Na druhou stranu ale respektujeme individuální a věkové zvláštnosti každého jednotlivce a dáváme mu k tomu přiměřený podíl. Není to vůbec jednoduché, snadno můžeme někoho přecenit nebo naopak podcenit – a to druhé se bohužel stává častěji.
“Dobrý oddíl především společně funguje a pracuje, není postaven na zábavě, kterou připravují vedoucí pro děti.”
PARTICIPACE ZNAMENÁ I ZODPOVĚDNOST
Při činnosti děláme různá rozhodnutí – kam bude směřovat příští výlet, jakou koupíme deskovku, co se naučíme příští měsíc… Na rozhodování mohou participovat i nejmenší děti, stačí vhodně přizpůsobit formu. Můžeme třeba čas od času pořádat oddílový sněm a na něm takové věci rozhodovat. Nebo ustanovíme oddílovou radu, kde budou mít děti své zástupce a mohou dávat i různé podněty. Při těchto činnostech učíme děti komunikovat, formulovat myšlenky, argumentovat…
Podíl na rozhodování můžeme zajistit i zpětnou vazbou, názory dětí získáme pomocí otázek nebo klidně i nějakou hravou formou reflexe. Důležité je dodržet několik podmínek. Předně musí mít všechny děti pocit, že jejich názor byl vyslechnut. Dále musí cítit, že jejich hlas byl vzat v potaz a měl stejnou váhu jako hlas kohokoli jiného. Vedoucí má samozřejmě jisté právo veta pro případy, které mohou vytvořit kupříkladu bezpečnostní rizika, ale v takovém okamžiku je dobré dětem důvody srozumitelně vysvětlit, nejen je jednoduše „přehlasovat“. Vyvarovat bychom se pak určitě měli různých manipulačních metod. Děti dokážou ledacos vycítit, a pokud je budeme tlačit do nějakého názoru, nebude se jim to líbit a participace zkrachuje. Nedělejme tedy před rozhodovacím procesem závěry, k nimž potřebujeme dojít, naopak buďme připraveni na neobvyklé náměty, s nimiž děti mohou přijít.
Dohodnuté věci je třeba uvést v život. Na přípravě i realizaci se také mohou podílet děti. Tady je vedeme k odpovědnosti, a naučí se také vymýšlet reálné plány. V praxi to znamená, že dětem svěříme i úkoly, na nichž závisí činnost. Samozřejmě je třeba citlivě volit úkoly, jejichž případné nesplnění nás nepřivede do zásadního rizika. Ale třeba zajištění pomůcek na hru nebo rozdělení nákupu jídla může být v pohodě. Při nesplnění úkolu si holt nezahrajeme tu prima hru, co jsme plánovali, a k večeři bude chleba s paštikou namísto třeba krupicové kaše. I tady je nutné citlivě pracovat s dětskou psychikou. Je zbytečné dítě odsoudit za nesplnění úkolu a další měsíc se na něj mračit. Na druhou stranu ale musí dobře chápat, že tu prima hru jsme si nezahráli kvůli jeho chybě. Přesto ale věříme, že příště to zvládne. Participace je skvělý nástroj do oddílů, které fungují jako společná parta. Dobrý oddíl především společně funguje a pracuje, není postaven na zábavě, kterou připravují vedoucí pro děti.
ZKUSTE DEN NARUBY
Pokud tedy děti vedeme k tomu, že se podílí na vaření, úklidu tábořiště, přípravě dřeva na otop apod., pak se s nimi vedoucí podílí na zábavě. Pro děti je taková práce zpravidla sama zábavou a naučí se tím postarat o sebe i o druhé. I tady je nutné připomenout individuální a věkové zvláštnosti, k nimž přihlížíme. Podíl na společné práci tedy nebude u všech stejný. Na druhou stranu ale dbejme na to, aby i ti nejmenší vnímali, že jejich podíl je důležitý a ceníš si ho ty i ostatní členové oddílu.
Na táboře jsem s dětmi hrával tzv. „den naruby“. Některý zvolený den jsme s ostatními vedoucími dělali, že jsme se zbláznili. Nic nefungovalo. Zpočátku děti s radostí přijaly, že není budíček, natož nějaká rozcvička. Dříve či později ale převzaly iniciativu a den nějak zorganizovaly. Musím říci, že si nepamatuju případ, kdy by děti zklamaly a den naruby jen bezcílně proflákaly. Pojďme tedy dětem skutečně věřit a naplnit tento náš programový bod.
Láďa Ráma Šimek