V úvodníku jsem uvedl, že nám nejde o učebnicový popis J. A. K., přesto je třeba alespoň pár historických faktů uvést. V další části připomeneme principy, jež užíváme zcela prakticky i my v naší činnosti. Jde o respektování individuálních (a věkových) zvláštností dětí (viz typologie dítěte) a užití jednoho z nejcitovanějších výroků: Škola hrou.
Komenský
Historické souvislosti zásadně ovlivnily jeho osobní, ale i profesní život a tvůrčí činnost. Po bitvě na Bílé hoře se rozběhla katolická reformace, jež se ho jako představitele Jednoty bratrské dotkla zcela zásadně. S upevňující se mocí císaře se do země vraceli jezuité zajišťující katolickou obnovu a potlačení všech ostatních přístupů k víře.
Římskokatolické náboženství bylo prohlášeno za jediné povolené v Čechách, ostatní náboženství byla nadále považována za kacířská a nepřípustná1). Pak přišlo nařízení přikazující přestoupit ke katolíkům anebo museli jinověrci do šesti měsíců opustit zemi.
Pro mnoho lidí přestoupení ke katolictví nepřicházelo v úvahu, což znamenalo exil. Mezi asi 200 000 emigranty byla většina tzv. elity národa, např. světoznámý grafik Václav Hollar, malíř Karel Škréta či právník a dějepisec Pavel Stránský. Dne 4. února 1628 odešel do polského Lešna s dalšími vyhnanci z Jednoty bratrské i Jan Amos Komenský.
Nejednoduchý osobní život
Uvedu-li, že JAK měl tři ženy, leckdo pozvedne obočí… Dvě první ženy ovšem Komenský přežil. První, Magdalena, zemřela na morovou epidemii, druhá, s Marií Dorotou, s níž odcházel do emigrace, žil šťastný život, povila mu děti a manželský život ho inspiroval i k literární tvorbě, v níž nechával promlouvat svoji lásku k manželce a dětem. Podruhé ovdověl v Lešně v r. 1648, a protože měl děti, o něž bylo třeba se postarat, oženil se znovu. S třetí manželkou, Janou, další děti neměl, ale věrně ho provázela na všech jeho cestách.
Z toho je patrné, že ani partnerský život neměl snadný, a snad proto si ho dovolím zakončit odlehčujícím citátem, kterým se jako úspěšný manžel a muž řídil celý život: „Manželka budiž vybírána s třemi P. To jest pobožná, počestná, prozíravá, a je-li možno, též pěkná a peněžitá…“
Tvorba, dílo
JAK byl teolog, filozof, pedagog – ovšem nikoli pouhý teoretik, ale v mnoha ohledech i praktik. Prostý výčet jeho děl by zabral mnoho řádek – proto připomenu symbolicky ta jistě nejznámější: Labyrint světa, ráj srdce, Obecná porada o nápravě věcí lidských, Orbis Pictus, Velká didaktika, Informatorium školy mateřské. A právě z něj jsem vybral i symbolický citát. Týká se hry, jejíž význam zdůrazňujeme i v Programu Pionýra: Naším základním výchovným prostředkem je hra.
Hra a její význam
„Děti vždy rády dělají něco, protože krev mladá tiše státi nemůže.“ Tohle píše JAK v Informatoriu a i z dalšího plyne jeho chápání hry – nezbytné součásti života každého dítěte. Nabízí mu totiž sbírání životních zkušeností. JAK hru považoval za stejně důležitou jako řádnou výživu či spánek. Hra je pro děti a jejich rozvoj nejpřirozenější formou.
„Ne bez příčiny se škola nazývá hrou; nýbrž aby se naznačilo, že všechno se má zařizovat jako při hře, aby všechno šlo ochotně a příjemně.“2) Hra zkrátka plní úkoly v rovině didaktické i obecně pedagogické, a pokud se ještě přizpůsobí dětem a zvláštnostem jejich věku a jejich nadání, musí nést úspěchy ve výchově. Tím se plynule dostáváme k věkovým a individuálním zvláštnostem dětí – jimž jsem mimo jiné přizpůsobeny i výchovné programy Pionýra – Výpravy za poznáním…
Z toho je patrné, že i my v naší praxi a výchovné práci v pionýrských oddílech čerpáme z myšlenek a odkazu tohoto výjimečného člověka. A proto platí, že slova o stále živém odkazu J. A. Komenského pro naši práci nejsou prázdnou fází.
1) Dokument „Obnovené zřízení zemské“ trvale určoval katolickou víru za jediné povolené náboženství.
2) Panpaedie – Vševýchova (jde o čtvrtou knihu ze souhrnného díla Obecná porada o nápravě věcí lidských).
Martin
Typologie dětí
Kdo by to nevěděl, byl to právě Jan Ámos Komenský, kdo vytvořil jednu z prvních typologií dětí. Nezřídka bývají typologie kritizovány, ale neuchopí-li se tupě jako pouhé škatulky, ale jako pomocná ruka k vytvoření určitých příkladů a charakteristik, jde o významný podpůrný prvek pro správný přístup. Je třeba zdůraznit, že neexistují, žádné „čisté“ (a zcela výstižné) typy. Ve Velké didaktice Komenský uvádí: „Ale naskýtá se příležitost připomenout něco o rozdílu duševních schopností, totiž že některé jsou bystré, jiné tupé některé měkké a povolné, jiné tupé a vzpurné, jiné samy sebou chtivé vědění, jiné zase že se těší spíše z prací mechanických. A z toho šesterého druhu povstává šestero uspořádání duševních schopností.“
Odraz nalézáme v našem „poučení“: K dětem je nutné přistupovat dle jejich věkových a individuálních zvláštností. Některé děti jsou zkrátka nadanější či bystřejší, ale jsou i ty, které způsobují obtíže – všechny si však zaslouží zapojit a pomoci. Snaha vedoucího může být úspěšná, jen když pro určitý typ dítěte použije správné prostředky, jimiž na něj bude působit. A jako memento nad tím vším ční Komenského (pedagogický) optimismus: nad žádným děckem neláme hůl a je schopen objevovat i malé pokroky či úspěchy, které vyváží to vše „nevýhodné“.
Představíš si za uvedenými typy i některé děti, které znáš?
Bystré – líné 
Bystré – dělající radost 
Bystré – vzpurné 
S nedostatkem bystré mysli 
S nedostatkem bystré mysli – líné 
S nedostatkem bystré mysli – vzpurné
Naše tipy
Doba covidová jednou skončí a pak bude možné využít naše tipy…
V Jízdárně Pražského hradu už měla být přístupná reprezentativní výstava „Comenius 1592– 1670 Doba mezi rozumem a šílenstvím. Jan Amos Komenský a jeho svět“, která má J.A. Komenského představit v širokém kontextu české a evropské historie jeho doby. Připravily ji Kancelář prezidenta republiky a Správa Pražského hradu spolu s Moravským zemským muzeem. Otázkou ovšem je, kdy bude zpřístupněna. Můžeme doufat, že práce na její přípravě nebyla vynaložena nadarmo a lidé ji uvidí.
Ale ať to již s výstavou dopadne jakkoli, návštěva Prahy může být spojena s prohlídkou Národního pedagogického muzea J. A. Komenského. Patří mezi nejstarší muzea v ČR, vzniklo již v roce 1892 díky českým učitelům jako výraz snahy o uchování a dokumentování historických tradic českého školství, pedagogiky a odkazu J. A. Komenského. Orientuje na dějiny českého školství a pedagogiky, učitelstva a vzdělanosti v návaznosti na život, dílo a odkaz J. A. Komenského. Jakkoli to může znít oficiálně, platí bezezbytku: Stojí za prohlídku. Muzeum najdete na adrese Valdštejnská 20, Praha 1. Více informací na webu muzea npmk.cz.
Rozhovory s pionýrskými učiteli
Petra Sládková
Pionýrská skupina Trojlístek Strašice
vedoucí oddílů Bobříci a Šikulové
45 let
Co bylo dřív – práce v oddíle nebo učitelství?
Pionýr byl první, prolínal se mým dětstvím a životem již od 1. třídy. Líbilo se mi v něm a pozorovala jsem tehdy ty velké instruktorky a vedoucí, které se stávaly mými vzory. Začala jsem tedy v Pionýru pracovat jako instruktorka, pak jako vedoucí oddílu a práce s dětmi mě bavila a naplňovala. Nějaký rok trvalo, než jsem mohla vystudovat předškolní a mimoškolní pedagogiku a od té doby se mi prolíná mé zaměstnání s prací v oddílu. A jsem za to moc ráda.
Nemáš už někdy dětí až nad hlavu? Jak člověk zvládá být celý den ve škole mezi dětmi a pak jít odpoledne ještě na oddílovou schůzku?
No, to záleží na tom, jaký má člověk zrovna den. Když se daří v práci a člověk je nabitý energií, pak to je super i na schůzce. Mám děti ráda a ve školce naštěstí těch špatných dní není tolik. A když je den „blbec“, profesionál to musí zvládnout. Někdy je taky potřeba oddělit práci a zábavu a svým pracovním neúspěchem si nenechat pokazit odpolední schůzku, nebo třeba víkendovku. A když už mám dětí opravdu nad hlavu, vyrazím dobít baterky někam do přírody.
Je výhodné být zároveň učitelem a oddílovým vedoucím?
Je to zajímavá zkušenost. V práci jsem mezi samými mrňaty a předškoláky, takže když se odpoledne na schůzce posunu mezi školáky a puberťáky, je to dobrá změna. Řekla bych, že je to i výhoda. Chybami se totiž člověk učí, a jestliže se mi nějaká činnost nepovede s dětmi ve školce, už vím, co musím udělat jinak, když ji chci dělat třeba s malými dětmi na schůzce, jak ji upravit pro starší děti a naopak. Také si myslím, že když má někdo v oddílu děti, které i učí, získává si snáze jejich důvěru a mnohem lépe se pak pracuje, hraje i tvoří. A jsem si jistá, že to funguje i naopak.
Dá se ve škole využít znalostí a zkušeností z práce s oddílem? Nebo je to spíše naopak?
Práce v oddílu i ve škole je úzce spjatá. Lze to propojit a v obou případech lze používat metody, znalosti i zkušenosti získané jak na pedagogické fakultě, tak na pionýrských kurzech, školeních a vzdělávání. V současné době, kdy je hojně prosazován trend navracení se k přírodě a zařazování do výuky environmentální a ekologické výchovy a podpora praktických dovedností, je možné využít spoustu znalostí a zkušeností i her z našich letních pionýrských táborů, víkendových akcí, ale i obyčejných schůzek. A naopak znalosti ze školní výuky nám usnadňují práci při mnoha hrách na schůzkách. Vedoucí už nemusí s dětmi do detailu probírat zeměpis, přírodopis a podobně, protože základní povědomí již děti mají ze školy. Stačí pak jen zahrát na správnou strunku, děti se chytnou a hra může začít. Takže Komenský by měl určitě radost, že propojenost mezi školou a našimi oddíly funguje a také jeho heslo „Škola hrou“ je naplňováno.
Veronika Borůvková
Pionýrská skupina Za vodou
vedoucí oddílu Píďalky a PTO Poutníci
33 let
Nemáš už někdy dětí až nad hlavu?
Když jsem končila studium učitelství, bála jsem se, že nezvládnu obojí a budu se muset oddílu vzdát. Nakonec učím dospělé, takže tenhle problém odpadl a na děti se těším. To je super. Bylo by to kruté rozhodování.
Je výhodné být zároveň učitelem a oddílovým vedoucím?
Určitě. Hlavně kvůli tomu, co mě obojí naučilo. Studium učitelství mi pomohlo chápat některé věci z psychologie – jak se učíme, jak funguje motivace nebo třeba dynamika sociální skupiny. Díky oddílu zase zvládám mluvit před lidmi a lépe poznám, na jaké chování studentů je třeba reagovat a co „neslyšet“. Pak jsou tu výhody typu akademického roku a milého rozvrháře, který výuku sestaví tak, abych stíhala schůzky. Navíc mi moje pozice umožňuje poskytnout příležitost. Třeba vloni jsem vzala dvě oddílačky na Noc vědců, kam by je normálně rodiče nepustili. Ale se mnou jo, protože mě znají. To je skvělé.
Dá se ve škole využít znalostí a zkušeností z práce s oddílem? Nebo je to spíše naopak?
Myslím, že díky oddílu se měním hlavně já. Prý se pořád beru hrozně vážně, ale díky dětem je to nesrovnatelně lepší. Víc zvládám improvizovat a díky učení o trošku lépe odhaduju časový plán her. Taky mám spoustu inspirace do hodin angličtiny, kde máme trochu víc volnosti a můžeme si hrát. A „mí“ dospělí, občas starší než já, to berou. Jeden semestr jsem učila matematiku pro učitele 1. stupně a v půlce hodiny jsme hráli nějakou hru pro malé děti. Tady jsem brala inspiraci z oddílu Píďalky a upravila to k matematickému tématu. Následný společný rozbor mi potom dával spoustu nápadů od studentů, takže tok informací probíhal i druhým směrem.
Stává se, že děti, které učíš, chodí k vám do oddílu? Jak řešíte třeba oslovení?
Ne. Stává se mi, že oddílové děti dospějí a začnou chodit k nám na univerzitu. Přímo jsem nikoho z nich neučila, ale pokud jsem si s někým tykala, než k nám nastoupil, budu mu tykat i v hodinách. Zdá se mi to upřímné. Možná to přehodnotím, až mi někdo v hodině řekne „Borůvko“, ale třeba se v té době už nebudu brát tak vážně.
Miloš Jakeš Antoš
Pionýrská skupina Mír Domažlice
vedoucí oddílu Rafani
30 let
Co bylo dřív – práce v oddíle nebo učitelství?
První bylo dětství v oddíle, což se postupně přehouplo ve velkého koníčka. Měl jsem a mám rád sport a práci s dětmi, takže učitel tělocviku pro mě byl jasnou volbou.
Nemáš už někdy dětí až nad hlavu? Jak člověk zvládá být celý den ve škole mezi dětmi a pak jít odpoledne ještě na oddílovou schůzku?
Někdy? 😀 Zatím vlastní děti nemám, takže je pořád kam se před nimi schovat. Jeden čas jsem vedl oddíl v pionýru, v atletice a k tomu učil a byl ve školní družině. To bylo vážně na palici a učení ve škole se jevilo jako to nejsnazší. Především proto, že to bylo ráno, kdy bývá člověk plný energie. Hrát si s dětmi v družině a pak ještě na schůzce, to už na mě bylo občas moc. Samozřejmě záleží, zda to člověk táhne sám nebo má v oddíle dobré parťáky, na které se může spolehnout. Velkou roli hraje to, jak si to sám v sobě člověk nastaví. A pokud už je toho moc, tak je třeba umět si to přiznat a říct si třeba i o pomoc.
Je výhodné být zároveň učitelem a oddílovým vedoucím?
Určitě je to výhoda. Už jsem potkal několik učitelů, kteří měli obdivuhodné znalosti svého oboru, ale tak trochu jim chybělo takové to něco, co se už děti nevědomky učí na schůzkách a táborech. Asi to nejde úplně pojmenovat a možná ani naučit. Přijde mi, že to si muší člověk odžít. Jsou to spousty detailů, které dohromady tvoří především atmosféru. Atmosféru, která dělá z 14denních pobytů v přírodě nezapomenutelné tábory a z každotýdenních 90minut strávených často ve třídě školy skvělé schůzky.
Dá se ve škole využít znalostí a zkušeností z práce s oddílem? Nebo je to spíše naopak?
Z toho žiju a myslím, že je to vlastně i docela dobré „PR“. Zdá se mi, že rodiče, kteří se dozví, že jejich učitel se věnuje dětem i ve volném čase, jsou otevřenější a mají ke mně více důvěry. Ještě by stálo za to říct, že ve škole učitelé nekomunikují jen s dětmi, ale i mezi sebou. A i tady se dá čerpat hodně zkušeností nabytých při práci v oddíle – jako jsou v práci kolegové, jsou v oddíle instruktoři či mladší i starší vedoucí.
Jsou Komenského pedagogické zásady využitelné při výuce i v oddílové práci?
Na 100 %. Oddíl není škola ale upřímně, vždyť ty děti pořád něco učíme, ačkoli používáme trochu jinou formu. „Děti, zahrajeme si novou hru!“ Než si ji ale zahrají, musí se ji ale naučit. Morseovka, uzly a spoustu dalších věcí se děti v oddíle učí. A nejlepší na tom je, že v ten samý okamžik se vlastně učí i vedoucí a instruktoři. Kdybyste instruktorům řekli, že existují nějaké pedagogické zásady a vysvětlili jim, jak je používat, věřím, že řeknou, že takhle to přece dělají, aniž by o nich předtím věděli.
Hana Šilhavá
SKOP, Pionýrská skupina Klub dětí Dobrovice
Vedoucí oddílu Ťápoty
45 let
Co bylo dřív – práce v oddíle nebo učitelství?
U mě to jde tak nějak ruku v ruce. Už při studiích jsem se přimotala jako instruktor k oddílu mladých hasičů. Byl zároveň jedním z oddílů pionýrské skupiny a ta mě „vcucla“. Když jsme získali vlastní pionýrskou klubovnu, vznikl turisticko-přírodovědný oddíl Ťápoty. Jeho prvními členy byli i moji první žáci, které jsem učila po ukončení vysoké školy. Oddíl vedu dodnes a stále i učím a už je to víc než 20 let. Je fajn, když je tvoje práce i tvým koníčkem.
Nemáš už někdy dětí až nad hlavu?
Najdou se dny, kdy jsem ze školy unavená, a na schůzku se mi nechce. Ale jen překročím práh klubovny, zlomí se to. Schází se tam děti, které chtějí, které se těší a je to na nich vidět. Ale ta práce by mě nebavila, kdybych kolem sebe neměla ostatní fajn dospěláky.
Je výhodné být zároveň učitelem a oddílovým vedoucím?
Výhody převažují. Zaměření mého oddílu je super v tom, že mohu při jeho činnosti využít spoustu materiálů ze školy a naopak oddílové pracovní listy o přírodě, pohybové hry, šifry, mapové značky apod. se dají použít ve škole na 1. stupni. Můžeš třeba zašifrovat vzory podstatných jmen do morseovky. Pokud probíráme ve vlastivědě a přírodovědě nějaké zajímavé místo, období nebo osobnost, můžeme tam s oddílem vyjet na výlet a vezmu s sebou i zájemce ze třídy, kteří nejsou členy oddílu.
Jsou Komenského pedagogické zásady využitelné při výuce i v oddílové práci?
Na 100 %, nikdo nic lepšího nevymyslel. Ve škole i v oddíle platí zásada názornosti – co si prohlédneš, vyzkoušíš, ohmatáš, ochutnáš, to se naučíš lépe. Vše musí být přiměřené věku dětí a jejich schopnostem. Začínáš tím jednodušším a pokračuješ ke složitějšímu. Stále dokola to opakuješ a přidáváš něco navíc. Musíš mluvit jazykem, kterému děti rozumí…
Stává se, že děti, které učíš, chodí k vám do oddílu? Jak řešíte třeba oslovení?
Máme klubovnu v areálu školy a vždy je v něm kolem osmi dětí z mé třídy, na výletech a táborech jich mám ještě víc. Většinou to vidím jako výhodu. Známe se tak s dětmi i za jiných situací než jen ze třídy. S čím v posledních letech trochu bojuji, je právě oslovení. Většina dětí chápe, že v oddíle si tykáme a ve škole vykáme a proč. Ale občas se najde někdo, kdo neví, že je „kámoš“ a „kámoš“. Je to dnešní dobou, mnoho dětí není vedeno k respektování autority. Vyřešila jsem to tak, že dětem nabídnu tykání až po nějakém čase od jeho přihlášení do oddílu, aby si toho třeba trochu vážily.
Jana Hrabincová
Pionýrská skupina Zliv
vedoucí oddílu Draci
47 let
Co bylo dřív – práce v oddíle nebo učitelství?
Snila jsem o tom, že budu pracovat s dětmi jako dětská sestřička nebo učitelka. S oddílem jsem začala pracovat už ve čtrnácti letech a měla jsem smůlu anebo štěstí na vedoucího. Byl to člověk, který byl oddílovým vedoucím jen na papíře, na schůzku nikdy nedorazil. Nechal to na mně jako na oddílovém instruktorovi. Během roku jsem pro děti z vesnice vymýšlela různé schůzky a v létě jsem se dostala do skvělé party a s ní i na letní tábory. To vše postupně ovlivnilo i moji volbu, ale k práci učitelky jsem se dostala až později a cesta nebyla jenom růžová.
Nemáš už někdy dětí až nad hlavu? Jak člověk zvládá být celý den ve škole mezi dětmi a pak jít odpoledne ještě na oddílovou schůzku?
Zatím to říct nemůžu a za to vděčím osobě, která mě v mém prvním zaměstnání (práce vychovatelky u mentálně postižených lidí) naučila, jak otevřít a zavřít vrátka při příchodu do práce, jak naslouchat, co si vzít v hlavě domů a co nechat právě za těmi vrátky. Byla to velmi dobrá paní, která mě přiměla nevzdat se svého snu o dráze učitelky, i když to nevyšlo prezenčním studiem.
Je výhodné být zároveň učitelem a oddílovým vedoucím?
Podle mě je to velká výhoda. Jako učitelka a v současné době i jako ředitelka jsem spoutána některými nařízeními, ale jako vedoucí se dostanu k dětem mnohem blíž. Děti se mi na schůzce svěřují, otevírají svá srdíčka, i s tím co je trápí. Děti jsou zde uvolněnější a otevřenější, každý reaguje úplně jinak na prohru, výhru, na kolektiv, na dobrodružství…
Jsou Komenského pedagogické zásady využitelné při výuce i v oddílové práci?
Pedagogické zásady, které popsal JAK, jsou využitelné všude – ve výuce, v oddílové práci, ale i v životě.
Stává se, že děti, které učíš, chodí k vám do oddílu? Jak řešíte třeba oslovení?
Téměř všechny děti, které učím, chodí i ke mně do oddílu. Ve škole děti nemají problém mi říkat paní ředitelko nebo učitelko, a v oddíle mi i tykají. Většinou k tykání přistupují až po odchodu na druhý stupeň, kdy už nejsou v naší malé školičce.
Radoval by se Komenský z toho, co mnoha učitelům vadí?
Jak by Učitel národů vnímal současné školství? Zeptali jsme se zakladatele a ředitele ankety o nejoblíbenějšího učitele Zlatý Ámos.
Motto nového ročníku ankety Zlatý Ámos zní: Z čeho by měl dnes Jan Amos Komenský radost. Při zahájení jsem řadě hostů tuto otázku položil. Nikdo dlouho nepřemýšlel a našel odpověď. Každý odpověděl něco trochu jiného: z dnešních škol, z moderních pomůcek, z toho, že mnohé jeho myšlenky jsou i po tolika letech aktuální, z bezvadných učitelek a učitelů…
Nejsem komeniolog, ale Jan Amos mě v životě doprovází řadu let. Od studií na pedagogické fakultě po dalších téměř 30 let při organizování ankety Zlatý Ámos. Považuji ho tak trochu za svého kamaráda a parťáka. Za člověka, který byl i přes všechny životní trable optimistou, plný nadějí a očekávání. Nebyl to škarohlíd. Byl moderní a pokrokový. Zkrátka – jak se dnes říká – byl in. A jsem přesvědčený, že by byl in i v 21. století. Všechny dnešní vymoženosti by bral jako příležitost ke kvalitnějšímu vzdělávání. I postrach mnohých učitelek a učitelů – mobilní telefon. Předmět, který dnes nejen k telefonování běžně používá téměř každé malé dítě, má do většiny škol vstup zakázán. Z médií jsme se ještě nedávno dozvídali, jak se některé školy předhánějí v důmyslných a podle mého názoru nesmyslných opatřeních. Například žáci musí odložit telefon při vstupu do školy na určené místo a vyzvednout si ho při odchodu nebo mobil odevzdají třídnímu učiteli, uloží ve třídě do skříňky a podobně. Vzpomínám si, jak moje generace nesměla ve škole používat propisovačky, matematické tabulky, logaritmické pravítko, kalkulačku… Jasně, mobil toho umí mnohem víc. Dají se na něm hrát hry, číst zprávy, posílat zprávy, fotit, filmovat… Moje generace tohle neměla. Hráli jsme tajně pod lavicí lodní bitvy, piškvorky, karty. Když jsme chtěli něco ve škole tajně zdokumentovat, museli jsme v tašce přinést foťák mnohem větší než dnešní mobil a ještě ke všemu nás prozradilo cvaknutí spouště. Přesto se nám pár tajných fotek podařilo. Nemohli jsme je dát na sociální sítě, pouze připnout na nástěnku.
Mám pro své tvrzení nějaký důkaz? Myslím, že ano. Přímo od Jana Amose, který mimo jiné řekl i toto: „Není dobré zoufat si nad pokrokem.“
Slávek Hrzal
zakladatel ankety o nejoblíbenějšího učitele Zlatý Ámos
Obrázek je ilustrace Stanislava Berkovce z knihy Ivana Pilného Hledáme nové Amose.