Učím na jedné vysoké škole. V době covidové učím on-line. A on-line trpím. Chybí mi osobní kontakt se studenty, jejich reakce a jejich dotazy, které jsem jim „nařídil“ pokládat ihned. Chybí mi lidé. Obrazovka je zaplněna bezlidskými obdélníky se jmény… Trvám vždy na tom, aby alespoň dva byli zobrazeni a já si tak navodil iluzi jejich přítomnosti. Podle předpisů pro on-line výuku musejí být přednášky zaznamenány v podobě audiovizuálního souboru, který je pak studentům k dispozici. Jakmile to bylo zavedeno, před každou přednáškou jsem byl programem upozorněn, že musím obdélníky (on-line studenty) poučit o tom, že přednáška a vše, co se děje na obrazovce, je nahráváno a v souvislosti s tím mi došlo, proč je vlastně poučuji.
Jedna ze studentek se nechtěla zobrazit (zapnout si kameru), neb byla v pyžamu, jeden ze studentů tvrdil, že není oholen (kdo ví, co za tím bylo). Pomineme-li fakt, že se z různých důvodů nechtěli studenti v on-line výuce zobrazit, nechtěli tedy ani, aby jejich zobrazení bylo zachyceno a uloženo jako videosoubor. Lidská podoba a projevy podléhají ochraně jako osobnostní práva. Máme tedy možnost rozhodovat, zda budeme natáčeni. K on-line výuce není zobrazení studentů třeba – nezbytné je zaznamenání pedagoga a jeho výkonu. Pokud by studenti nebyli poučeni o záznamu, pak by zaznamenáním a uložením jejich podoby a projevů mohlo dojít k zásahu do jejich osobnostních práv.
A proč o tom vlastně vůbec píšu? V době covidové se konají schůzky našich oddílů a družin prostřednictvím různých komunikačních portálů, tedy on-line. Řada z nich umožňuje vytvoření audiovizuálního záznamu takové schůzky – a některý z vedoucích může pro dokumentaci činnosti záznam pořídit. To je ale možné jen se souhlasem dětí a jejich zákonných zástupců. Jinak bychom se mohli dostat do pozice narušitele osobnostních práv.
Michal Pokorný, advokát
právní zástupce Pionýra