Navštívil mne vedoucí PS s tím, že již léta pořádají tábory na stejné louce a vlastníkovi pozemku – někdejšímu pionýrovi důchodového věku – oplácejí pomocí při údržbě lesa, se kterým hospodaří. K překvapení všech přišel vlastník s tím, že by skupině louku daroval, ale chtěl by tzv. věcné břemeno, které by mu umožnilo přístup do lesa, protože jinak než přes louku se ze silnice do lesa nedostane. Vedoucí PS neměl ani tucha, o co jde a zda ono břemeno není rizikem nákladů.
Takže: věcné (nikoliv věčné) břemeno je historicky druh oprávnění, které je spojeno s vlastnictvím obvykle nemovité věci – například louky. Je to tzv. silné věcné právo k věci cizí. Pokud by vlastník louku daroval a uzavřel s PS obyčejnou smlouvu (třeba nájemní), že může přes jejich pozemek jezdit do lesa, pak by právo náleželo jemu, případně jeho dědicům. Pokud by se ovšem les v budoucnu prodával, nájemní smlouva by s prodejem nepřešla na nového vlastníka, což je velmi nepraktické. Situace se řeší právě „věcnými právy k věci cizí“, která jsou spojena s vlastnictvím věci (v našem případě lesa). Zřizuje se písemnou smlouvou (stejné náležitosti jako při prodeji nemovitosti), věcné břemeno musí být ve smlouvě popsáno, zeměměřič musí pořídit plán, ve kterém zakreslí „cestu“, plán se stane součástí smlouvy a vkladem do katastru nemovitostí právo vznikne. Jak louka, tak les získají zvláštní postavení: louka bude pozemkem povinným ve vztahu k lesnímu pozemku (pro povinnost umožnit průjezd) a pozemek lesa bude pozemkem oprávněným ve vztahu k louce (v jeho prospěch je cesta zřízena). Nejdůležitější ovšem je, že zřízené věcné břemeno platí pro všechny budoucí vlastníky jak lesa, tak louky. Takže i kdyby se les 100x prodal, má každý budoucí vlastník právo průjezdu a každý budoucí vlastník louky musí umožnit průjezd. To vše proto, že právo je spojeno s pozemky (loukou a lesem) a osoba vlastníka nemá na jeho existenci vliv. Jsou to prostě věcná práva k věci cizí a umožňují, aby vlastník určité věci směl užívat cizí věc a užívání bylo trpěno.
Ne zcela přesné označení „věcné břemeno“ jsem použil pro jeho rozšířenost a obecné povědomí o tom, že něco takové existuje. Abychom tedy byli přesní, podle obsahu povinnosti rozlišuje Občanský zákoník věcná břemena na tzv. „služebnosti“ a „reálná břemena“. Služebnost podává, že povinná věc má sloužit i jinému než jejímu vlastníku. Od reálného břemene se služebnost odlišuje tím, že vlastník povinné věci (louky) je na základě služebnosti povinen strpět nějaké jednání (např. chůze přes vlastní pozemek) nebo se něčeho zdržet (např. nestavět na vlastním pozemku v určité vzdálenosti od hranice pozemku). V našem případě by se tedy správně jednalo o dvě služebnosti, a to služebnost stezky, která opravňuje chodit po stezce nebo se po ní dopravovat lidskou silou, a služebnost cesty, která zakládá právo jezdit přes pozemek jakýmikoli vozidly (stezka i cesta musejí být zaměřeny tím geometrickým plánem).
Vypadá to složitě, ale pro porozumění je to jednoduché. Složité je to uskutečnit – sjednání takové smlouvy je třeba svěřit advokátovi nebo notáři a je třeba dobře uvážit, kudy „služebnost“ povede, aby nám nejezdili prostředkem tábora. Lze i dohodnout, kdy služebnost nebude využívána (například určitý měsíc v roce – konání tábora), ledaže by to nešlo jinak (např. polom po větrné smršti). V každém případě je to dar velkorysý a služebnost (v přiměřeném rozsahu) je požadavkem přijatelným.
Michal Pokorný, advokát
Právní zástupce Pionýra