„Všechny děti začínají jako zvědavé bytosti, které řídí samy sebe. Spousta z nich však skončí jako poddajné, které nic nezajímá. Proč? Možná, že tím problémem jsme my – dospělí.“ Trochu zkrácený úryvek z knihy Daniela H. Pinka Pohon.
Motivace je jedním z nejdůležitějších témat na našich vzdělávacích kurzech. A samozřejmě právem, motivace popisuje naši ochotu a touhu cokoli dělat, tedy i chodit na akce oddílu a zapojovat se do programu, touhu být členem oddílu a obecněji Pionýra… Možná si z kurzu pamatuješ něco o vnitřní a vnější motivaci, o odměnách, trestech a jejich správném používání. My na to ale půjdeme trochu jinak.
Nejprve si vysvětlíme proč. Vnitřní motivaci tvoří naše potřeby, tady lze odkázat na Maslowovu pyramidu. Vcelku užitečná pomůcka, snadno zjistíme, že hladové nevyspalé děti těžko pohneme k akčnímu programu. Nižší patra pyramidy, tedy fyzické potřeby, bezpečí a sounáležitost umíme dobře naplňovat, ta vyšší patra se ale naplňují obtížněji. Tradičně k tomu používáme vnější motivaci, odměny (ty více) a tresty (ty méně), mnohde fungoval a třeba i dosud funguje propracovaný systém bodování. Postupně se ale ukázalo, že motivace přeskočila právě na odměny a tresty. Pokud dítěti dáme za namalovaný obrázek lízátko, tak se snadno stane, že bude malovat jen pro odměnu. Když nebude lízátko, nebude ani obrázek. Systémy bodování někdy tvoří iluzi, že je to jinak. Ale ve skutečnosti i tady motivací jsou nakonec body. Dělat něco bez zisku bodů nebude mít pro děti smysl. Vnější motivace zabila tu vnitřní.
Co s tím? Nejprve výrazně omezme vnější motivaci. U trestů ponechme jen ty, které akutně zabraňují průšvihu.
Pokud budeme za trest považovat způsobené nepohodlí nebo nějaké omezení, pak je ospravedlnitelné jen tehdy, pokud brání nějakému riziku. Kupříkladu zadržení dítěte mířícího do vozovky nebo pobyt na lůžku v případě nemoci. Je důležité, aby dítě chápalo situaci jako zabránění riziku a po odeznění nebezpečí žádné další tresty neordinujeme, dítě přijímáme zase zcela bez podmínek.
„Pokud dítěti dáme za namalovaný obrázek lízátko, tak se snadno stane, že bude malovat jen pro odměnu. Když nebude lízátko, nebude ani obrázek.“
S odměnami je to trochu složitější. Aby se dítě nezapojovalo jen s vidinou odměny, je třeba tento systém zrušit. Nesmí platit, že za namalovaný obrázek je lízátko. Odměny můžeme používat za specifických podmínek. Šetřeme jimi, odměna by měla být zvláštností, nikoli pravidlem, dejme si pozor na nadržování, děti by měly cítit spravedlnost. A poslední asi nejdůležitější pravidlo, odměňujme náhodně jako výraz toho, že jsme si zajímavé činnosti všimli, nikoli jako očekávané ocenění. I v takovém případě se vyvaruj lízátka, spíš použij pochvalu a jasně dítěti řekni, co na jeho práci oceňuješ.
Když omezíme použití odměn a trestů, co nám vlastně zbývá? Můžeme vytvořit motivující prostředí. Poslední patra pyramidy potřeb jsou uznání a realizace. Potřebujeme tedy v oddíle nastavit prostředí, kde dítě dosáhne uznání a může se realizovat. Toho lze docílit pomocí tří pravidel.
První je samostatnost. Vzdejme se svého pečlivého a autoritativního řízení ve všech věcech, co nás jen napadnou. Děti mohou skutečně spolurozhodovat téměř o všem. Co budeme mít na táboře k jídlu? To přece děti nemohou řešit, neznají hygienické normy, neumí pořádně vařit… Ale proč ne, tak holt občas budou špagety s kečupem, ale postupem času nás děti určitě překvapí.
Druhé pravidlo je zájem. Už jsme o něm mluvili v listopadovém článku. Člověk má přirozenou touhu v něčem vyniknout. Nechme dětem možnost dosáhnout skutečného mistrovství ve věcech, které si samy vyberou. Můžeme je podněty trochu směrovat, ale jen tím, že jim ukážeme knížky či jiné zdroje informací, že jim uspořádáme setkání s někým inspirativním…
Posledním pravidlem je smysl. Pro člověka je ubíjející, když nechápe, proč má něco dělat. Pro děti tak může působit školní výuka a přiznejme si, že mnohé školní znalosti jsme v životě uplatnili skutečně jen pro následné zkoušení. I v oddílech máme leckdy aktivity, jež ztratily smysl, a děláme je vlastně jen z tradice, protože se dělaly vždycky. Tak se třeba učíme uzly pro ověření znalosti základní šestky. Samozřejmě, že i uzly mohou být praktické, když oddíl třeba staví vázané stavby, používá lanové lávky, provozuje lezení… Bez té praktické části ale postrádá smysl uzly vázat.
Všechny tři věci, tedy autonomii, zájem i smysl můžeme nastavit jen ve spolupráci s dětmi. Jen tím, že děti budeme vnímat jako sobě rovné. Že činnost našeho oddílu může ovlivnit i ten poslední nováček. A pokud bys chtěl o tématu trochu víc informací, přečti si třeba v úvodu zmíněnou knížku od pana Pinka Pohon.
Láďa „Ráma“ Šimek