Dokonalá Dáša

O Dáše jsme věděli dřív, než se poprvé objevila. Jedna maminka se ptala na možnost zapojení svých dětí do oddílu a už ten dotaz byl takový zvláštní. „Přihlásila bych k vám Dášu, je jí dvanáct a je opravdu moc šikovná. No a pak jestli by to šlo zkusit ještě Martina, ale to asi nebude fungovat, protože s ním je to všechno strašně problematické.“

A pak přišli, na první pohled oba celkem normální. Na druhý pohled a zkušenost z akce byl Martin tak trochu hyperaktivní, tak trochu neukázněný a s celou sbírkou tak trochu šílených nápadů, které neváhal bez rozmyšlení realizovat. Zato Dáša byla opravdu moc šikovná. Ihned se do všeho zapojila, potřebovala vyhrávat ve všech hrách a bylo celkem jedno nad kým. Při kvízových hrách odpovídala na všechny otázky, i na ty pro ostatní hráče. Snad stokrát za den jsme si vyslechli Dáši heslo „To jsem dobrá, co?“ Po nějaké době rozšířila repertoár o potřebu obdivných komentářů od ostatních dětí. „Holky, já mám fakt nemožný vlasy“, byla nahrávka na očekávanou odpověď o jejich kvalitě a báječné délce. Po větě „Tedy, já jsem fakt nemožně tlustá, podívej se na ty špeky“ musela následovat odpověď „Prosím tě, vždyť jsi fakt dokonale hubená“.

Od samého začátku jsme řešili zejména problém, jak od sebe oddělit Martina s Dášou, protože tahle sourozenecká dvojka v jedné místnosti nebo v jednom týmu byla jako kočka se psem – neustále v sobě. Mladší děti byly z Dáši nadšené, alespoň na začátku. Nedá se upřít, že Dáša byla opravdu šikovná a mít ji v týmu se prostě vyplatilo. Ne úplně stejně to viděli starší, kterým se časté exhibice začaly celkem rychle zajídat a po nějaké době to už špatně zvládala i část vedoucích. Několikrát jsme se pokoušeli o nějakou rozumnou korekci Dášina chování ale celkem bez úspěchu. Dáša byla prostě jednička.

A pak to přišlo tak nějak samo, na horách bydlely společně na pokoji tři nejstarší holky. Dvě slečny, které na skupině prakticky vyrostly, a s nimi Dáša, která tentokrát se svou dokonalostí narazila. Holky jí její předvádění oplatily takovou „čočkou“, že nikdo nevěřil, že tohle může Dáša přečkat. Dokonce jsme pochybovali, že se ještě někdy na skupině objeví. Ale zůstala, možná na začátku trochu zamlklejší a dál od ostatních, zejména těch skoro dospělých slečen. Našla si svoje místo a časem si srovnala vztahy i s holkama.

A situace doma? Tu částečně vyřešilo, když se z dokonalé dcery postupně stal puberťák, se kterým bylo celkem dost problémů. To byla příležitost pro Martina, ze kterého byl najednou „ten hodnější“, a je třeba říct, že mu to velmi svědčilo.

Dnes je Dáša středoškolačka, na skupině pracuje jako instruktorka. Už není nejlepší a asi s tím umí i žít.

Dáša si svůj problém do kolektivu přinesla. Ne úplně rovný přístup v rodině ovlivnil oba sourozence. A pokud ho dokrmilo pár kamarádek ve škole a třeba paní učitelka, nebylo asi těžké být fakt dokonalá. Přes naše lámání hlavy jsme my vedoucí Dášu vlastně nevyřešili. Naše snahy o vysvětlování se opravdu neujaly. Hodně jsme přemýšleli, zda do problému, který na horách vznikl, nezasáhnout. Dnes si už přiznáme, že jsme to neudělali jednak proto, že jsme nevěděli jak, a taky proto, že jsme jí to všichni vlastně tak trochu přáli. V určitém okamžiku jsme si mysleli, že Dáša konflikt v kolektivu nezvládne a na skupině skončí. Upřímně by to možná bylo lepší než dál poslouchat, kdo je tu nejlepší. Nakonec se ale ukázalo, že obě strany byly vlastně dost silné. Děti Dáši chování neakceptovaly, jasně si vymezily mantinely. Představovaly ale, snad společně s námi, prostředí, ve kterém bylo Dáše dobře, kde se jí líbilo. A Dáša byla schopná své chování změnit, což určitě nebylo jednoduché.

V praxi jsme si vyzkoušeli, že „oddíly jsou školou vztahů, respektu a řady dalších sociálních dovedností“ a že pokud dlouhodobou činností nastavíme dobré základy, některé problémy se mohou vyřešit vlastně samy.

kolektiv autorů