Tenhle příběh se poněkud vymyká z běžného rámce – nehovoří o vlastnosti, ale o postoji. Přesto si myslíme, že do tohoto seriálku patří. Ostatně, nezabývá se tak úplně výjimečnou situací…
Před pár lety se nám sešlo víc členů v kategorii 15+. Někteří přivedli kamarády a vznikl oddíl v instruktorském věku. Využili jsme je k zajištění tábora a měli i vlastní program. Mezi neodchovanci byl Radim, známý našeho Olina… Choval se normálně, spoustu věcí věděl, uměl hezky kreslit, o lecčem se s ním dalo zajímavě povídat. Působil klidně a rozumně, žádné zbrklé „tele“. A přece nás po několika dnech překvapil…
Když jsme na výletě šlapali kolem Sázavy v místě, kde se koupal houf dětí – některé s tmavším odstínem kůže, z Radima vypadlo: „Ty vole, ty jsou černý jak…“. (Přesná formulka není podstatná, ale byla hodně hrubá.) Pár kluků se zasmálo, ostatní mu nevěnovali moc pozornost, my vedoucí pohříchu také ne… Což Radimovi dodalo kuráž a myšlenku rozvíjel, až zaznělo dokonce něco o noži v břiše… To už ho někdo z vedoucích „utnul“.
Pozor!
Podobné projevy mohou spustit lavinu rostoucí „odvahy“ i mezi ostatními. Je proto důležité je vnímat a podchytit co nejdříve. Nedopustit, aby ostatní začali vnímat prvního „střelce“ jako hrdinu.
Dny plynuly ve zdánlivém klidu… než se vzkazem od starosty ohledně svozu odpadků přijel Štefan – syn starousedlíků, fajn kluk, chodil do školy, oba rodiče pracovali… (Znáte to, jezdíte–li několik let na stejné místo, znáte se s kdekým…) Jenže Radim začal pokřikovat cosi o stlačené tmě a ať si všichni zamknou stany. Pišta vytřeštěně zíral a stejně tak i my… Nejsme vyškolený antikonfliktní tým, ale bylo nám jasné: Tohle je skutečný problém a Radimovi nestačí „tak nějak vynadat“.
Sedli jsme si a narovinu si promluvili. Radim se nebránil, ostatně bral nás spíš jako kamarády. Na jednu stranu je asi třeba ocenit statečnost, s jakou nám vyložil svoje přesvědčení, i když bylo jasné, že s ním narazí. Na svůj věk měl dost jasno. Spíš než obdiv to ovšem vzbuzovalo děs, protože co z něj padalo, připomínalo nacistickou rétoriku z konce třicátých let minulého století. V kostce: Nárok na život má jen bílý křesťan… Chvílemi jsme neměli slov. Stejně se jich nedostávalo jemu, když jsem se zeptal, jestli teda patřím do plynu, stejně jako máma, bratr a sestra, protože nejsme křesťané a původem jsme vlastně židovská rodina. A jestli si uvědomuje, kolik lidí, ke kterým má jinak lidsky blízko, by sítem neprošlo… Kroutil se, nebylo mu to příjemné, ale stál si na tom, že čistě teoreticky do jeho vize světa fakt nepatříme… Byl to jeden z nejdivnějších rozhovorů, co jsem zažil. A jeho výsledek?
A co malé děti?
I od nich si lze vyslechnout leccos… Často ale jen „papouškují“, proto je nutné reagovat s rozmyslem a citlivě.
Radim pochopil, že nejsme vděčné obecenstvo, a nechal si podobné projevy pro sebe. Dál se choval úplně v pohodě, nebyl agresivní, dělal, co bylo potřeba, až se nechtělo věřit, že někde v hlavě mu sídlí takové myšlenky. A o tom, že jsme mu je vymluvili, si nikdo nedělal iluze. Párkrát jsem s ním ještě v klidu a o samotě mluvil a snažil se zjistit, odkud se to vzalo. Rozpovídal se o zkušenostech ze sídliště, kde bydlí, a z některých jeho historek mi vážně bylo smutno. Když se k tomu přidal „vzor“ v podobě staršího spolužáka, tak bylo hotovo… Internet dodal informace a propojení s dalšími podobně smýšlejícími…
Od konce tábora jsem Radima už neviděl. Asi cítil, že rozhovor na téma, kdo z nás patří do plynu, se bude těžko zapomínat… Olin, nám řekl, že se přestali stýkat i ve škole, kterou mimochodem Radim dokončil a úspěšně odmaturoval. Vážně to nebyl žádný hrubý primitiv – jak občas některá klišé popisují. Můžu jen doufat, že v dalším životě pochopil, že méně extrémní cesta ho třeba dovede dál. My jsme si na misionáře v tomhle směru nechtěli hrát – nakonec nepatřili jsme do jeho světa a on do našeho.
kolektiv autorů
Příčiny
- Kořeny rasismu bychom museli hledat v daleké historii, proč ale někdo je rasista a někdo není? Není žádná jednotná odpověď, protože jde o záležitost hodnotovou – vliv má samozřejmě prostředí a výchova.
- Může stačit frustrace z několika osobních zkušeností, kterou dotyčný nemá jak ventilovat, a smůla na „kamarády“.
- Na opačném pólu je (zpravidla od raného dětství pěstované) přesvědčení o vlastní dokonalosti a naprosté nadřazenosti.
- A mezi tím můžou nastat tisíce variant a kombinací…
Co dělat
- Tohle je hodně tenký led. Zákon sice zakazuje některé extremistické projevy, ale ani s jeho pomocí nemůžeme někomu nařídit, co si má či nemá myslet.
- Nezbývá než podobné projevy usměrňovat a rázně zatrhnout jakoukoli agresi – i slovní. Rozhodně dotyčného nenechat, aby přesvědčoval i další, hlavně děti.
- Určitě ale neuškodí snažit se ho vyslechnout, zjistit, jestli je jen od někoho „nakrmený“, nebo se tak třeba vyrovnává se špatnými zkušenostmi. To nám pomůže při pokusech mu vysvětlit, že svět nelze vidět jen černobíle.
- Pokud je překročena přijatelná míra a s „rasistou“ není řeč, nezbývá, než se s ním rozloučit. V našich oddílech totiž pro nic takového není místo.