Soutěže a soutěživost jsou a budou samozřejmou součástí života a volnočasových aktivit. Každý rodič, pedagog i vedoucí by se měl však vždy zamýšlet nad tím, zda pozitivní účinek a užitek z podporování soutěživosti není pouze krátkodobý na úkor možných dlouhodobých negativních dopadů. A měl by hledat formu soutěže takovou, aby se neminula účelem a formou.
V našem oddíle, stejně jako v každém jiném, byly soutěže běžnou aktivitou. Ukazovali jsme dětem, jak je důležité hrát podle pravidel (fair-play), jak je těžké vyrovnat se s prohrou ale i s vítězstvím. Snažili jsme se také, aby zejména při týmových soutěžích děti spolupracovaly a podporovaly se navzájem. Sólisty jsme učili potlačovat ego a vyžadovali jsme, aby ostatní děti v týmu začali vnímat jako spolupracovníky, pomáhali jim a vytvořili tak celek. Začalo se nám dařit, aby se děti nesnažily soutěžit mezi sebou v týmu, ale společnými silami docílily co nejlepší umístění jako družstvo.
Výjimkou byla Simona, která byla premiantem třídy, sportovně nadaná, navštěvovala atletický oddíl, kde dosahovala velmi dobrých výsledků. Jejím jediným cílem bylo vždy být první, prostě zvítězit. Každá výhra ji ale ještě více utvrzovala v soutěživosti a způsobovala návyk – skoro jako droga. Neúspěch vnímala velmi negativně (neuměla prohrávat) a vždy osočovala spoluhráče, kteří nebyli pohybově nadaní nebo neměli takové znalosti jako ona. Postupem času začala před každou soutěží houstnout nálada, protože děti Simonu nechtěly v týmu. Její úspěch se stal překážkou. Trápilo nás to a přemýšleli jsme, jak postoj Simony změnit. Jak jí ukázat, že vždy nejde jen o výkon a prvenství.
Pomohla nám v tom dramatika. Děti si totiž měly ve skupinkách připravit na Vánoce dramatizaci pohádky. Výběr pohádky byl zcela na jejich uvážení. Po určité době jsme zjistili, že Simona je v této oblasti naprosto neznalá a nestala se tak vůdčí osobností týmu. Navíc, týmy spolu nesoutěžily, ale pojali jsme to jako přehlídku divadelních scének. Šlo tedy především o kreativitu a fantazii dětí. Nešlo o výkon, ale o vzájemné doplňování se, navazování druhého tam, kde první skončil. Simona si prožila zcela jiný pocit, než zažívala předtím, než byla zvyklá.
Divadelní přehlídka se nám podařila, předvedli jsme ji seniorům k Vánocům. Byli nadšeni a naše děti také. Nikdo nebyl vítězem a nikdo poraženým. Všechny děti stály na závěr vedle sebe a měly obrovskou radost, že se jim vystoupení povedlo. Daly dárek jiným a Simona tak trochu dala dárek i nám.
kolektiv autorů
Rizika soutěží a soutěživosti
(podle psycholožky, lektorky a autorky několika knih Jany Nováčkové)
- Vytvářejí návyk na vnější motivaci k výkonu. Odnaučují děti dělat věci kvůli nim samotným, ale učí je, že jediné důležité je zvítězit, nikoliv dělat věci, jak můžeme nejlépe.
- Učí děti odvozovat pocit vlastní hodnoty hlavně od výkonu, od toho, zda podají lepší či horší výkon než druzí.
- Budují specifické postoje k druhým lidem – učí je vidět jako soupeře a překážky vlastního úspěchu, nikoliv jako možné spolupracovníky při vytváření něčeho pozitivního a smysluplného.
- Jsou velkou překážkou pro osvojení dovedností potřebných ke spolupráci.
- Tím, že jsou příležitostí k podvodům a podrazům, ohrožují morální vývoj dětí.
- Ze své podstaty zvyšují agresivitu a tím zasahují do vztahů, do klimatu sociální skupiny.
Poznámky:
- Silná soutěživost u mnohých dětí vychází i z rodinného prostředí či z jiných zájmových aktivit.
- Není možné si myslet, že soutěžení samo o sobě rozvíjí fair-play. V tomto případě jde jen o významnou příležitost. Jestli se podaří i působit správným výchovným směrem hodně záleží na osobách, které soutěže organizují, ale i třeba na divácích, trenérech apod.
- S tlakem na výkon se jedinci vyrovnávají různým způsobem. U někoho vede ke značné nejistotě a strachu ze selhání. Jinému může způsobit naprostou apatii ke hrám, ve kterých jde o vítězství, a nechuť zapojit se do her obecně. Popsaný příběh je ukázkou úspěšných jedinců, kteří ale začnou úspěch brát jako drogu.
- Bez shody s rodiči se účinky výchovného prostředí dostavují těžko.
Co dělat
- Zařazovat soutěže, pokud sledujete určitý cíl – např. potlačení nežádoucího soupeření, abychom dali porovnávání dětí jasná pravidla. Uvědomovat si přitom, že potřeba soutěžení se projevuje u určitého věku dětí (kolem 10 let) a také pro určitou fázi vývoje sociální skupiny (bouření).
- Bořit stereotypy – zařazovat soutěže po dvojicích, trojicích, čtveřicích, jejichž složení se často mění.
- Připravovat aktivity nesoutěžního rázu – zapojovat děti i do činností, které souvisí s obstaráním chodu oddílu, výpravy tábora – uvařit, uklidit, zorganizovat…
- Pomáhat dítěti silně orientovanému na výkon budovat kamarádské vztahy, zejména s těmi dětmi, které vyznávají i jiné hodnoty než výhru. Změna postoje u něj může nastat, pokud by například společný neúspěch s kamarádem-kamarádkou se podařilo překonat díky tomu, že vzájemný vztah je důležitější („nevadí – jsme přece kamarádi…“).