Mezi nepříliš rozšířené aktivity ve skupinách patří hraní divadla. Pražská 63. PS Sosna před několika lety založila divadelní oddíl Puzzle, který už několikrát uspěl v republikovém finále Pionýrského Sedmikvítku. Založení i fungování oddílu nám popsala Vendula Nejedlá.
Kdy a jak vás napadlo založit divadelní oddíl?
Dost netradičně. Už je to skoro pět let, co jsem si na jedné listopadové akci povídala s Peterem Padúchem, jak je to s divadelním Sedmikvítkem. Že jsme o tom na skupině párkrát mluvili, ale že to přece není pro amatéry. Slovo dalo slovo a za chvíli jsem zjistila, že ze všech Sedmikvítků je pro amatérské oddíly nejvíce právě divadlo. Peter tenkrát řekl, že finále Sedmikvítku je posunuto na březen a že to přece zvládneme.
Začátek byl tedy vlastně hec. Našla jsem dva instruktory, které divadlo bavilo a dohodli jsme se, že do března vystoupení natrénujeme. Tuším během pěti jednodenních akcí bylo divadlo na světě. Už na začátku jsme se dohodli, že když to děti bude bavit, založíme pravidelný oddíl, a tak se také stalo.
Jaká je náplň vaší činnosti? Hrajete jen divadlo nebo je to pouze součást schůzek?
Nehrajeme jen divadlo, to jsme ani nikdy nechtěli, snažíme se mít činnost pestrou. Máme dvouhodinové schůzky ve čtrnáctidenním cyklu a k tomu každý měsíc jednodenní nebo celovíkendovou akci, kde je na přípravu divadla více času.
Kromě zmíněného divadla, kde se děti podílí na všem – od psaní scénáře po výrobu rekvizit a kulis, děláme různé improvizační scénky, tematické hry, hudební i taneční aktivity, individuální výstupy, pantomimu a řadu dalšího. Nově jsme díky projektu PROČ pořídili loutky a maňásky a díky covidu vyzkoušeli rozhlasové hry. A těšíme se i na plánované kouzelnické aktivity.
Kdo je režisérem a kolik je herců? Máte i kulisáky, nápovědu či další „neherecké“ funkce?
Režisér, to je těžká otázka, tak nějak svým způsobem je to trochu každý při tvorbě představení, pak ale více vedoucí a instruktoři. S kulisáky a rekvizitáři je to jednodušší, to jsou všichni, co zrovna nehrají, tedy u představení mladších ti starší a u představení starších ti mladší, funguje to skvěle. Děti si musí uvědomovat, že nic nedostanou naservírované pod nos. Nápovědu nemáme, to jen při tréninku. Za další nehereckou roli považuji hudební doprovod, už jsme měli pěvecký i kytarový, představení je pak trochu jiné.
Jak dlouho zhruba trvá od prvního čtení po premiéru?
To je velmi složitá otázka, první představení nám trvalo těch pět zmíněných jednodenních akcí během tří měsíců. Všechna další představení byla zasažena covidem, přerušovali jsme a po měsících se k představení vraceli, nebo si ho jen zkoušeli on-line. Jinak velmi záleží na věku a schopnostech dětí. Řekla bych, že tři měsíce jsou asi minimum, pokud je třeba sehnat a vyrobit rekvizity a kostýmy a nakreslit kulisy. K tomu ještě tvorba scénáře a naučení se svých rolí na cca 15-20 minutové představení.
Co bys poradila oddílům, které by chtěly divadlo zapojit jako součást činnosti?
No asi, že na tom nic není… 🙂 Myslím si, že většina skupin s divadlem zkušenost má z táborů a akcí a to je základ divadla. Jsme hodně všestranná skupina, děláme vše možné a snažíme se dětem vymýšlet a nabízet nové zážitky, hry, rukodělky i aktivity. Zkusili jsme divadlo a nejlepší na tom je, že pro začátek na to nepotřebujete skoro nic. My sehnali pár prostěradel na kulisy, kartony na výrobu rekvizit a kostýmy si děti shánějí samy, jen s těmi těžko sehnatelnými, třeba s pastorem, jim pomáháme.
Kde jste s dětmi vystupovali?
Cílíme s dětmi na sedmikvítkovské divadlo, to je pro děti motivace. Hned s prvním představením „Co dokáže nařčení“ jsme v Českých Budějovicích vyhráli. S druhým jsme pak byli v době covidu druzí, představení jsme museli natáčet před klubovnou a ve větru, takže i druhé místo pro nás byl úspěch. Na vyhodnocení třetího představení nyní čekáme. Ale o umístění nám příliš nejde. Měli jsme možnost s představením vystoupit i na koncertu Děti Dětem. A plánujeme i představení pro rodiče.
Ptala se Mirka
