„…a pořád sedí, kouká, nic jí nenadchne. Rozkrájet bych se mohla, už ti nevím, co vymyslet. Vždycky přijdu s nějakým nápadem, ona jenom protočí oči… A sedí dál. Když něco dělají děti, postává, sedí. Někdy si myslím, že to tady má za trest…“ – zní hovor vedlesedících. Nedá mně to neposlouchat, i když jako slušně vychovaná dáma vím, že se to nemá.
Je to u nás podobné
Rozhovor ve vlaku se prostě nedá neposlouchat, zvlášť když se dotýká záležitosti, která je posluchači blízká – v tomhle případě práce s dětmi. A tak se slušně diskutujícím přiznávám k tomu, že mě téma zajímá. A slovo dává slovo, že já jsem pionýr a děvčata jsou skautky, nám vůbec nevadí v tom, abychom najednou neměly společné téma. A tím tématem jsou děti, které se obtížně nadchnou, pořád se tváří, že je nic nebaví. Jenom tak v oddíle jsou a dýchají.
Taky máme v oddíle takovou jednu Zdeničku Znuděnou. Přivedla jí maminka, když chodila do třetí třídy, se slovy: „Aby měla nějaký kroužek.“ Při povídání s maminkou ovšem zjišťuji, že Zdenička velmi často střídá různé kroužky. U nás, v malém městě, už chodila skoro všude. Nikde dlouho nevydrží, maminka říká, že jí nic nebaví, a tak zkoušejí stále něco nového v naději, že… S dětmi se také nerada kamarádí, netáhne jí to k ostatním, ven. Snažím se vypátrat, jestli někdy nebyl někde nějaký zájem, projev toho, co by jí bavilo. Zatím se nám nedaří nic najít. Maminka se vždycky o Zdeňku hodně starala, je jedináček, tak se rodiče snažili jí zprostředkovávat zábavu, málokdy jí nechali, aby se sama nějak podílela na tom, co bude dělat. A Zdenička seděla a čekala, co kdo připraví. Vlastně se z ní stal takový pasivní konzument, který je rád v klidu a bezpečí svého domova, svého známého prostředí…
No jo, holky, ale co s tím?
Rozpřádáme další téma. To naše, vnitřní – na co to brnká u nás, na jakou strunu v nás to Zdenička hraje, čím že nás to tak dere? Cítíme snad nějakou vinu za to, že neuděláme program dostatečně lákavý? Nebo se cítíme zneuznaní, vadí nám, že nemáme (vstřícnou) odezvu na své konání? Nebo snad máme strach, že se taková nálada bude šířit jako mor, jako nákaza a že otráví i ty ostatní? Nebo, protože jsme sami aktivní (což jistě ano, protože jinak bychom nedělali to, co děláme), si dost neuvědomujeme, že osobnostní rysy a temperament a potřeby jsou rozdílné, na škále od extrémní pasivity po neustálou činorodost až neklid, od potřeby být sám po potřebu neustále se obklopovat lidmi. Či třeba jen nevnímáme, že se může jednat o nejistého úzkostného človíčka, který se raději do ničeho nového, tj. neznámého a možná pro něj nebezpečného, nechce pouštět. Ba možná – že náš typ činnosti, náš způsob komunikace a práce nemusí vyhovovat všem? A určitě bychom našli další ale, nebo… ALE cesta končí, vystupujeme. My si však ještě stačíme říct.
pár nápadů,
co s tím. Tak třeba:
- Nechat dítě jen tak pozorovat, co se děje, co hrajeme, jak hra vypadá, třeba nabude jistoty, že mu nic nehrozí a že to zkusí.
- Pokud máme aktivity z různého soudku, je zpočátku lepší je častěji střídat, protože se přece jen v nějakém okamžiku můžeme více trefit do chuti, nálady.
- Pokud máme pocit, že to nějak „vázne“, snažíme se u každého dítěte najít místo, čas a prostor pro povídání jen tak, třeba i o ničem, třeba o tom, co rádo jí, na co se kouká v televizi, co mu udělá radost, prostě nastavit ucho a s uchem i srdce, projevit upřímný zájem…
- Domluvit se s rodiči, aby se snažili překonat období nechuti, necouvnout hned, „nevysvobodit“ dítě, naopak jej podpořit v tom, že je důležité vydržet a že o tom, jak to bude dál, se budete společně rozhodovat později, na konci pololetí, v nějak ukončené etapě. Jde o to, aby dítě podpořili v tom, že pro něj na schůzky chodí, že si společně cestu ze schůzky užijí tím, že jsou spolu, povídají si o prožitém, zastaví se na zmrzku… Přítomnost a čas rodiče je vlastně takový bonus, plus.
- Budovat vědomí dítěte, že patří k nám, jsme jeden tým, přidat hned třeba jeho jméno na nástěnku, zapsat do kroniky, pořídit průběžně nějaké fotky, které zachycují společné dění.
- Snažit se odpovědět si na otázku, proč mě to vlastně štve a vadí, připustit myšlenku, že prostě neoslovíme všechny…
Místo závěru
Rámečky, které jsou „společným“ znakem, jakýmsi dress codem této rubriky, nečekejte. Proč? Protože odpovědět na otázku – proč je dítě unuděné – není tak jednoduché. A proč neodpovídáme jednoduše na to, co s tím? Protože chceme, abyste o tématu přemýšleli, abyste nehledali jednoduché řešení, protože ono prostě není.
Vlaďka Brandová a kolektiv autorů
PS.:
My, v našem oddíle, teda nemáme Zdeničku Znuděnou, máme Martínka, ale to jméno se mně nehodilo do „kartotéky tak jsem použila příklad od sousedů. Podstatné však je, že postupně je to s jeho unuděním lepší, občas se i usměje a na schůzky chodí.