Hloupý Honza

Před nedávnem jsem takhle seděla a promítala si v hlavě zážitky s naším Honzou. Honza chodí do oddílu hodně dlouho, už ani nevím, ve kterém roce přišel, a navíc je to nepodstatné. Prostě je to člen oddílu, který k nám patří, a za nic na světě bychom ho nevyměnili. I když to tak zpočátku nevypadalo.

Honza byl pěkně rostlý, zdravý, hezký a dobrosrdečný chlapec, který byl ovšem úžasně líný. Jakoby vypadl do dnešní doby z nějaké naší české pohádky – o (hloupém) Honzovi. Chlapec ležící za pecí, kdy ho každý obskakuje a on vše sleduje ze svého bezpečí. Tak takhle nějak bychom mohli našeho Honzu charakterizovat.

Každá pohybová aktivita mu dělala na čele vrásky. Každý krok navíc byl pro něho obrovským výkonem, jakákoli sportovní činnost pro něho byla nepřítelem číslo jedna.

Honza navíc nepatřil k oněm od přírody bystrým klukům, kterým to hned pálí a kteří si dokáží poradit v každé situaci. On potřeboval ke všemu klid a než něco udělal, tak uteklo moře času, a pak dokázal z vykonané práce dlouho, předlouho těžit. Chyběla mu odvaha a úsilí. Jenže, kde to všechno najít, když odvahu ani úsilí nikdy nepotřeboval. Maminka za něho téměř vše vyřešila a zajistila, umetala mu cestičku, kde se dalo.

Naším prvotním úkolem v oddíle bylo naučit Honzu rozhodovat o jednoduchých věcech, naučit ho a ukázat mu, že dokáže vyřešit problém, že nepotřebuje mít maminku za sebou. Bylo to hodně těžké, nastalo také období, kdy jsme předpokládali, že Honza z oddílu odejde, že to nezvládne. U Honzy však zvítězilo silné pouto s dětmi v oddíle a pěkný vztah s vedoucími. To byl pro rozhodnutí k setrvání v oddíle klíčový moment.

Větším problémem byla ovšem Honzova maminka, která nám v této věci vůbec nepomáhala. Doma opečovávání Honzíka pokračovalo neztenčenou silou. Ona hodná žena si nechtěla připustit, že výchova by mohla pokračovat jiným směrem, pro Honzu daleko přínosnějším. Pak přišel zlom, kdy maminka musela na několik týdnů do nemocnice. Pohádka tak mohla pokračovat – potvrdilo se pravidlo: Vše zlé je pro něco dobré. Honzovi totiž nic jiného nezbývalo, než se přizpůsobit nové situaci a začít fungovat jinak. Teta, která ho na přechodné období dostala na starost, byla z jiného těsta než maminka… a Honzík se najednou sám rozhodoval, co si obleče, co bude svačit… prostě učil se postupně rozhodovat o věcech, které byly zcela běžné jeho vrstevníkům.

Víme, že Honza nikdy nebude rychlým, bystrým a usilovným klukem, nicméně postupně se naučil rozhodovat rychleji, efektivněji a smysluplně. Nepotřeboval mít maminku za sebou, celou řadu věcí dokázal vyřešit sám. A dobře! Protože měl onoho fištróna, kterým (pohádkoví) Honzové oplývají.

Byli jsme rádi za Honzu, ale taky za jeho mámu, která nám pak po delší době přišla poděkovat za posun Honzy v jeho rozhodování.

Typově zkrátka Honza není člověk, který vítá výzvy a chodí jim naproti. Nicméně také nebude týpkem, který všechno hned vzdává. Zde se jeho „pomalost“ proměnila ve výhodu: nikoli překotně rychle, ale také ne zbrkle zhodnotí situaci a začne jednat. Možná pomaleji, ale důsledně a důkladně. Navíc, objevila se u něho snaha pomoci jiným, vyjít vstříc ostatním kamarádům. Členové oddílu začali od Honzy očekávat jeho pomoc a spoléhali na něho. Honza se stal skutečně členem oddílu, kamarádem se vším všudy.

Z Hloupého Honzy, kterého najdeme v českých pohádkách, se stal nenápadný hrdina, který překročil svůj stín. Dokázal překonávat nástrahy, najít a též přinášet pomoc a štěstí, které získal vlastním rozumem a hlavně odvahou.

Rady vedoucímu

  • Buďte příkladem, děti napodobují své vzory.
  • Konzultujte postupy svého výchovného působení s rodiči dítěte. Je přínosné, když se vzájemně budete ve výchově doplňovat.
  • Budujte silné citové vazby mezi pionýry v oddíle, jde o silný motivační činitel.
  • Zaznamenejte u dítěte každičký dílčí pokrok, úspěch. Své postřehy mu sdělujte, musí vnímat, že je viděno.
  • Úkoly dítěti zadávejte od nejjednodušších, na dítě nespěchejte.

Příčiny

  • Přemíra pocitu odpovědnosti ze strany rodičů.
  • Příliš silné nároky rodičů (někdy i ze strany vedoucích) na správné a bezchybné výsledky dětí.
  • Malý prostor pro seberealizaci dítěte.

kolektiv autorů