V minulém čísle Mozaiky jste si mohli přečíst článek od Michala Pokorného, našeho právního zástupce, o tom, na co nezapomenout, když se mění vedoucí pionýrské skupiny, a dnes bych se s vámi rád podělil o mail, který se ke mně dostal a který má s předáváním funkcí souvislost. Jméno autora znám, ale jak píše, jméno není úplně důležité, protože jde o obsah. Dle mě to je zajímavé čtení, které nutí k zamyšlení, nu posuďte sami.
Krtek
Ahoj, všichni. Píšu anonymně, což vzhledem k ne moc příjemnému obsahu sdělení můžete považovat za srabácké, protože kdo se nepodepíše pod svůj názor? Hlavním důvodem je, aby to, kdo jsem já, nezastínilo podstatu toho, co vám chci sdělit.
Z toho, co jsem měl možnost vypozorovat a vykomunikovat, existuje u NĚKTERÝCH vedoucích PS tendence považovat PS tzv. za svoji. Jsou jakýmisi vládci uvnitř skupin, kterým položili na oltář obrovské množství svého volného času a života celkově (všechna čest!), ale zároveň z nějakého důvodu trpí pod návalem práce, protože mají problém obsadit pozice, které by jim od toho nemalého množství práce pomohly. „Nejsou lidi! Mladí dneska čumí do mobilu a počítače. Nechtějí odpovědnost. Když skončím, skupina skončí, takže nemůžu skončit.“ Na rovinu, lidí může být dost, vidíme to u konkurence, jejíž název začíná na S.
Následující řádky se samozřejmě netýkají všech PS, ale víme, že těch, kterých se týkají, není úplně málo.
Musíme bezpodmínečně přijmout skutečnost, že dnes máme nekonečně více možností než před 30-50 lety, a tak extrémně závisí na tom, co člověk nabízí. Žiju v situaci (možná i simulaci), kdy můžu dělat doslova cokoli a jednou z možností je naložit si hromadu bezplatné práce v PS, ve které ale třeba stejně nebudu mít možnost toho moc změnit, protože je vedení PS k mým návrhům hluché. A když nějakou funkci vezmu, tak budu poslouchat, jak to neumím a jak to hlavní vedoucí musel/a zase zachránit.
Když se na to podíváme touto optikou, komu připadne jako super nápad zvolit si tuto cestu? Buď člověku, který má neuvěřitelné nadšení, nebo rodinnému příslušníkovi vedoucího PS. Občas jde o tu samou osobu. Všem těm, kteří práci pro skupinu dělají, patří taky všechna čest. Možnosti, jak se jí vyhnout, jsou dvě – založit si svou PS/jiný spolek, ale začátek na zelené louce při všech možnostech, které dneska jsou, je velice obtížný, nebo si najít úplně jinou životní cestu, protože lidé, kteří můžou, chtějí a umí, si najdou to svoje všude. (Tímto nechci nikoho k ničemu navádět.)
No a kvůli tomu nastává podle všeho velmi důvěrně známý cyklus o třech krocích:
1) Vedení PS má svůj styl fungování a mladí se necítí vyslyšení.
2) Mladí odmítají v takovém systému přebírat odpovědnost, protože to takto dělat nechtějí a nemají pocit, že by to mohli nějak ovlivnit.
3) Vedení PS si stěžuje, že nemá lidi, a tak to musejí pořád dělat oni. A tak se vracíme k bodu 1, kde vedení jede svým stylem a v důsledku toho se mladí necítí vyslyšení.
Možná namítnete, že si přece skupina může zvolit jiné vedení. Ano, legálně vzato může. A funkčně vzato by třeba i měla. Ale Pionýr, a obdobně ani drtivá většina jiných společenství, nejsou čistě legalistické struktury, ve kterých jde jen o literu zákona a stejně tak vždy nutně nejde o naplnění meritokratického ideálu. Spolek jsou roky trvající především lokální mezilidské vztahy, kde existují jakési morální axiomy. Například úcta k tradici. Pokud po 30 letech vedení PS nechce její předseda odstoupit, bude jeho odvolání nebo nezvolení interpretováno jako zrada, puč. Vezmete tomu člověku bez jeho souhlasu něco, co dal dohromady, držel pohromadě a považuje za velkou část toho, co mu v životě dávalo smysl…
Ano, můžeme argumentovat třeba i tak, že jde o nepochopení toho, jaká je role předsedy (pobočného) spolku, který má být tím, kdo se o celou komunitu stará, má mu jít o její blaho… A kdo si zavčasu uvědomí, že už třeba nastal čas udělat krok stranou. Ale to nijak neřeší to, že je nemalé množství skupin uzavřeno v této tříkrokové patové situaci.
Někteří vedoucí PS mají přístup: „Tak mě to nechte doklepat, a až tu nebudu/až nebudu moct, tak si se skupinou dělejte, co chcete.“ Nebylo by ale lepší zajistit předání celé agendy dříve a tím zvýšit pravděpodobnost, že PS přežije do další generace? V tom přece spočívá krása spolků – díky správně odvedené práci a troše štěstí můžou přežít kohokoliv z nás a přechovávat náš odkaz a hodnoty.
Nebojím se říct, že dobře rozumím tomu, kolik práce, úsilí, času a obětí za PS stojí a že se něco, co člověk budoval, neopouští lehce. Sám mám velmi intenzivní zkušenosti s bezúplatným spolkovým fungováním mimo PS, odkud jsem nakonec odešel při pocitu, že už tomu teď nemám co víc dát. Nebylo to lehké rozhodnutí, obzvlášť, když se mě lidi ptali, kdo to bude dělat, když ne já. Já jsem jim ale odpověděl, že vím, kdo to dělat nebude. Nakonec se samozřejmě někdo našel a karavana táhne dál. I beze mě. Lidi holt rostou s příležitostí, a kdybych říkal, že se nikdo nenajde a neměl se k odchodu, tak se nikdo nenajde. Proč by taky jo, když je vedení na svých pozicích a funguje. Příroda nesnáší vakuum, takže jakmile se někdo stáhne, objeví se někdo jiný, kdo to místo vyplní.
A to, že člověk přestane být předsedou, přece neznamená, že nemůže dále pomáhat. Zkušenosti nerostou na stromech a dotazy na to, jak něco udělat nebo zařídit, budou existovat pořád. Mentoři, kteří ochotně poradí, jsou k nezaplacení
a odchod z funkce neznamená odchod ze spolku ani do starého železa.