Zavzpomínejte a zkuste si odpovědět na otázku, čím jste chtěli být, když jste byli malí. Pravděpodobně jste zmínili princeznu, lékaře, letušku či popeláře, že? A co astronaut? Kdo z vás chtěl být jako malý kosmonautem? Vladimír Remek tohle přání měl. Jako malý kluk snil o tom, že se podívá do vesmíru, a tento sen se mu také splnil. Stal se prvním československým kosmonautem.
Jak se stalo, že jste se stal prvním a vlastně jediným československým kosmonautem?
Do 2. března 1978 létali do vesmíru jen kosmonauti či astronauti z velmocí – Sovětského svazu a USA. Příkladem mezinárodního letu byl společný let Sojuz-Apollo, tehdy se jednalo o let sovětských kosmonautů a amerických astronautů na lodi Sojuz a Apollo. V roce 1976 Sovětský svaz nabídl účast na vesmírných letech členským zemím programu INTERCOSMOS, který sdružoval tzv. země východního bloku, tedy i Československo.
V prosinci 1976 jsme se sešli ve „hvězdném městečku“ k přípravě, nebylo řečeno, kdo poletí první, jaké bude pořadí. Připravovali jsme se všichni paralelně. V srpnu 1977 nás rozdělili do jednotlivých posádek, já se dostal k Alexeji Gubarevovi.
Od toho okamžiku se začalo mluvit o tom, jaké bude pořadí jednotlivých posádek, a vrcholné orgány rozhodly, že první poletí Československo. A tak jsme se stali třetí zemí ve vesmíru. A to mělo pro naši zemi obrovský význam.
Kdy jste začal snít o tom, že se stanete kosmonautem?
Po přestěhování do Brna jsem začal chodit na hvězdárnu a do planetária a pak jsem zažil Gagarinův start, to jsem byl žák sedmé třídy. Dodnes si pamatuji ten okamžik, kdy nám ředitel oznámil, že přepíná na rozhlas a že uslyšíme zvláštní zprávu. To mě úplně nadchlo. Bylo mi 13 let a to je jednoduché si říct, že chci být taky kosmonaut. Mě to ale drželo a ovlivnilo to moje další rozhodování.
Přihlásil jsem se na letecké učiliště, které jsem v r. 1970 absolvoval. O dva roky později jsem nastoupil do letecké akademie, na vysokou školu v Sovětském svazu. Měli jsme i kurz základů kosmonautiky. Mně pomohlo asi i to, že můj zájem o kosmonautiku byl trvalejší a dlouhodobější. V tu dobu jsem především toužil splnit si svůj sen, všechno tomu obětovat a věnovat se tomu.
Překvapilo vás něco při přípravě na let do vesmíru?
Asi úplně ne, řadu postupů jsme zažili už v letectví. Příprava byla velmi různorodá, měla teoretickou i praktickou část, trenažery řízení či fyzickou přípravu. Některé věci byly až absurdní, ale nebylo možné si říci, že mě tohle baví více a tohle méně. Dneska už je to jiné, do určité míry snazší, protože se ví více.
V instrukcích bylo cca 30 mimořádných situací (závad), které nás měly za úkol připravit na různé tzv. zvláštní případy za letu.
Zvláštní bylo, že vůbec nebylo slyšet, jak s Alexem komunikujeme. Byli jsme naprosto sehraní a stačilo nám většinou gesto, abychom věděli, co ten druhý chce. Nikdo si nepřál, aby se při našem letu něco stalo. Nám let vyšel v tomto smyslu velmi dobře. S Alexejem jsme si dělali srandu, že náš let proběhl tak hladce, protože nás se mimořádné situace bály.
Jaké máte zážitky?
Přál bych to každému. Měl jsem štěstí, že jsem během poměrně krátkého času viděl tolik věcí, co mnozí neviděli během dlouhého letu. Šlo například o nádhernou polární záři, také meteor, který proletěl pod námi. Tam mi najednou došlo, kam jsem se dostal. Také jsem chodil později spát a díval jsem se vždy jeden až dva oblety na Zemi, takže jsem pozoroval jednotlivé kontinenty, Magalhãesův průliv, ledovcová jezera. V tu chvíli jsem si řekl, jakou jsem měl kliku, že jsem tam mohl být.
Co jste dělal, když jste ukončil svou dráhu kosmonauta?
Po návratu jsem se účastnil mnoha besed, kdy jsem lidem popisoval zážitky z vesmíru.
Následně jsem byl převelen do Výzkumného ústavu letectva ve Kbelích, pak jsem byl poslán do Čáslavi na velitelství letecké divize a odtud jsem šel do akademie Generálního štábu. Ukončil jsem ji v roce 1988 a pak jsem se stal zástupcem velitele divize protiletecké obrany státu v Brně. Byl jsem tam do přelomu let 1989/90 a poté jsem se stal šéfem tehdejšího Muzea letectví a kosmonautiky ve Kbelích. Po odchodu z armády jsem v letech 1995 až 2018 pracoval v zahraničí (obchodní zástupce ČZ Strakonice, Evropský parlament, velvyslanec v Moskvě).
Co děláte teď?
Jsem penzista. V současné době probíhají rozhovory o knize, uvažuje se o dokumentárním filmu, který bude mapovat můj příběh. Snad se to povede. Sám jsem se doposud podílel na dvou knihách.
Chtěl byste se podívat do vesmíru znovu?
Když se člověk stane kosmonautem, neví, jestli přijde nová šance znovu letět do vesmíru. Snažil jsem se, aby byla v Československu zformovaná skupinka, ze které by se generovali další účastníci. S tím, že bych mohl ještě jednou letět já sám. Do roku 1989 jsem pořád doufal, ale pak mi došlo, že už šanci znovu mít nebudu.
Pokud by ta šance byla, chtěl bych se do vesmíru znovu podívat. Ale musím být sebekritický, protože dneska bych už bych podmínky nesplňoval ani v nejmenším. Třeba to ale vyjde v rámci vesmírného cestování.
Vrátíme se na Měsíc? Bude obydlena některá planeta naší sluneční soustavy?
Určitě. Moje nejhlubší přesvědčení je, že všechno, co děláme ve vztahu k vesmíru (výzkumy, lety), je jenom počátek lidské expanze na jiná vesmírná tělesa v rámci zachování lidského rodu. Dříve či později to musí nastat, pokud si ovšem do té doby sami pod sebou neuřízneme větev planety, na které žijeme. Myslím, že budeme kolonizovat další planety.
Co byste vzkázal dnešní mladé generaci?
Věřím v mladou generaci, přesvědčil jsem se mnohokrát, že když jsou mladí lidé dobře vedení a motivováni, podávají velmi dobré výkony. Když chce mladý člověk něčeho dosáhnout či něčím být, musí dle mého splňovat následující body: Musí chtít, musí si to silně přát a být schopen pro to něco udělat i obětovat. Pak si obvykle cesty najde. V neposlední řádě musí provázet člověka trochu štěstí, a když se něco nepodaří, hlavně neklesat na mysli.
ptala se Anička Mindlová