Dělej Pepo, běž, čas dětí z oddílu se sčítá, makej, makej, malá Julča od Vikingů už tě předbíhá, přidej, dělej, běž…
To jsou slova Věry, není to tak dávno, co jsme podobná slýchali při jakékoliv sportovní aktivitě.
Krátce po příchodu Věrky do oddílu vyplynulo, že se jmenuje po slavné gymnastce Věře Čáslavské. Její rodiče jsou hodně zaměřeni na sport a Věrku k němu také vedli už od útlého dětství. Do většiny činností ze zapojovala s nadšením, určitě i proto, že oddíl jí přinesl to, co jí jako jedináčkovi trochu scházelo – parťáky a kamarády. Měla ale jeden problém, hlavně ve sportu potřebovala být stále nejlepší a stejné nasazení čekala od ostatních.
S tím ale tvrdě narazila. Bylo jí dvanáct a starší děti se opravdu nenechaly „vyprudit“. Mezi vrstevníky a mladšími si ale byla jistější, a tak byla víc znát i její potřeba být vůdcem. Navíc těžko přijímala, že při oddílových aktivitách jde o spolupráci. Časy a body se u týmů sčítají a bez komunikace to nejde. Její povzbuzování by bylo pěkné, možná i motivační, kdyby nepořvávala při všem a na všechny a při prohře se nevztekala a nesváděla to na všechny kolem.
A tak děti Věrku za chvíli moc nemusely. Její vedoucí Lukáš s ní o týmovosti několikrát velmi trpělivě mluvil. I všichni ostatní jsme si uvědomovali, že je potřeba s tím rychle něco dělat.
Jistá naděje nám svitla, když si našla kromě nás i slušný atletický oddíl, kde mohla vybít energii a naplnit svoje sportovní ambice. Jenže tam už nebyla vždycky nejlepší – a hádejte, kde si hojila pošramocené ego?
Po ne vždy úspěšných pokusech ji usměrnit jsme si dohodli povídání s rodiči. Ti nám ale příliš nepomohli. Byli překvapení, že extrémní soutěživost není v pořádku. A tak jsme v tom byli zase sami. Naštěstí se s Věrou dalo mluvit a navíc jí samotnou nejvíc trápilo, že se s ní ostatní děti příliš nekamarádí. Hodně nám také pomohlo zařazování nových aktivit. Třeba rukodělky byly jako kouzlo, najednou nejen, že nebyla nejlepší, ale dokonce patřila mezi ty nejméně šikovné, upatlané od lepidla. 🙂
Zlom nenastal hned, trvalo to skoro rok, než se z Věry stal platný člen týmu, kterého děti chtějí mezi sebou. Nakonec ji nejvíc pomohla potřeba přátelství, její nedokonalost v nesportovních aktivitách a trpělivý vedoucí Lukáš. 🙂
kolektiv autorů
Někdy to fakt nejde…
Příběh Věrky dopadl dobře, protože u ní převážily přirozené dětské potřeby, jako mít kamarády a cítit, že někam patřím. U některých dětí se ale může stát, že svou umanutou potřebu vítězit a dominovat nejsou z různých příčin schopné potlačit, s věkem může spíše sílit a stávat se agresivnější. V krajním případě je nutné se s takovým dítětem rozloučit. Rozhodně bychom ale neměli nad nikým lámat hůl předčasně, dokud nezkusíme všechno, co se dá.
Příčiny
- Nízké sebehodnocení (i když se to na první pohled nezdá, může nízké sebehodnocení se soutěživostí a zaměřením na výkon velmi úzce souviset. Něco ve smyslu: „Cenu mám jen, jako vítěz, jako výkonný člověk.“).
- Silná potřeba uznání.
- Přikládání velkého významu vítězství, výsledku, výkonová orientace (může pramenit například z nastavení hodnot v rodině).
- Vysoké nároky na okolí, nápodoba, ale i to, jak se okolí vyjadřuje a hodnotí „ostatní“, jak je vyzdvihován výkon.
- Egocentrické a dominantní ladění osobnosti.
Co s tím
- Podporovat vyváženost, všestrannost aktivit.
- Zařazovat aktivity zaměřené na práci v týmu, malé skupině, kooperační aktivity.
- Věnovat se reflexi a zpětné vazbě.
- Pomoc při různých sbírkách, akcích pro ostatní, dávat nahlédnout a okusit i jiný pohled.
Smiřme se ale s tím, že určité množství lidí je takto naladěno a k životu to