V tomhle seriálu jste zvyklí dočítat se o tom, jaké potíže mohou nastat při práci s dětmi, které se od ostatních výrazněji odlišují – a také jak si s nimi poradit. Ale v předvánočním čase je hezké si připomenout, že odlišnost může přinášet i radost. S dívenkou, o které si budeme povídat, totiž opravdu nebyly žádné trable, ale zato přinášela spoustu potěšení, přispívala k pohodě a dokázala i docela nenápadně, ale o to účinněji podpořit ostatní.
Je přirozené, že v kolektivu vícero dětí najdeme různé osobnosti, které jsou vybaveny rozličnými projevy pocitů, emocí, motivů, jednoduše řečeno sociálními dovednostmi. V každém dětském kolektivu se zcela určitě najde dítě, u kterého je úroveň sociálních dovedností velmi vysoká. Mám na mysli projevy emocí a empatii, tedy vcítění se do vnitřních pocitů i vnějšího chování jiného dítěte.
Vzpomněla jsem si na Emu, křehkou dívenku se světlými vlásky, která se dokázala ke všem chovat kamarádsky a prostě hezky. Ema byla klasickým příkladem empatického člověka se silným sociálním cítěním. Dokázala rozeznat pocity ostatních kamarádů, jejich pohodu nebo naopak smutek. Říkali jsme, že má takový ten šestý smysl, anténku, která zachytí to, co jiní nedokáží vnímat. Jak už jsem napsala, okamžitě zaznamenala jakoukoli změnu u každého člena oddílu, ba i u nás – dospělých. Když viděla někoho smutnit, tak k němu jednoduše přišla a třeba se na něho jen usmála nebo ho pohladila po ruce. Prostě gestem chtěla smutnému člověku říct, vnímám tě, jsem s tebou, vím, že tě něco trápí… Její empatie byla na tak vysoké úrovni, že dokonce dokázala rozpoznat, kdy za dotyčným smutným kamarádem raději nechodit a nechat ho o samotě. Měla úžasně vyvinutou abstraktní empatii, která se projevovala zejména v jejím zájmu o lidi, kteří nemají podmínky jako ona – ať už žijí v její blízkosti, na druhém konci ulice nebo na druhém konci světa.
Naopak, když se někdo radoval, viděli jste na její mimice a chování úplně stejnou a možná ještě větší radost, než měl ten dotyčný kamarád. Smála se, skákala, prostě a jednoduše se radovala. Všichni v oddíle ji měli rádi, protože to byl takový ten pohodář, který každý „dusný“ okamžik provětral a pozitivně posunul dál. Můžu říct, že byla vzorem pro ostatní děti. Nevyzvedávali jsme její počínání na obdiv, jen jsme si všímali jejího chování a chování okolí. Naprosto přirozenou cestou předávala pozitivní vzorec chování ostatním členům oddílu. Byla to spíše podpora psychologická, než fyzická, protože Ema byla takový ten diblík, který neměl na to, aby pomáhal s batohem. Ema pomáhala ostatním jinak. 🙂
Všímejte si jich
Máte i vy v oddíle podobně vnímavé děti? Všímejte si jich a sledujte, jak na ně reagují ostatní. Díky své citlivosti mohou být také zranitelnější.
kolektiv autorů
Co je empatie?
Jeden ze základních psychologických pojmů. Znamená schopnost porozumět pocitům a motivům jiného člověka, tedy vcítění. Empatický člověk je schopen chápat důvody a způsob jednání někoho jiného, rozumí jeho pocitům a názorům. Vcítí se do vnitřních pocitů i vnějšího chování.
Důležité je, aby se člověk uměl oprostit od svých vlastních hodnot a názorů a opravdu se vcítit do pocitů, názorů a projevů jiného člověka. Empatie může být vrozená, ale lze se ji také naučit.
Pomoci nám při tom může například námět z programu Putování se psem: Rodina – pionýrská (C5). Inspiraci načerpáme i v knihách, jako např. Testy emoční inteligence (Robert Wood, Harry Tolley).
Vývoj Empatie
Emoční vcítění můžeme sledovat u většiny dětí už během prvního roku jejich života. Miminka se otočí za jiným dítětem, které pláče, a často se také rozpláčou.
Mezi jedním a druhým rokem svého věku děti vstupují do druhého stadia vcítění, v němž si začínají uvědomovat, že neštěstí jiné osoby není jejich vlastní. Většina batolat se intuitivně snaží snížit neštěstí druhých. Ale vzhledem ke svému nezralému kognitivnímu vývoji si nejsou přesně jista, co by měla dělat, což vede ke stavu empatického zmatku.
Věk kolem šesti let dítěte znamená počátek stadia kognitivní empatie neboli rozumového vciťování – schopnosti podívat se na věc z hlediska druhé osoby a podle toho jednat.
Starší děti mezi osmým a dvanáctým rokem rozšiřují svou schopnost vcítění i mimo ty osoby, které znají nebo vidí před sebou, na skupiny lidí, s nimiž se nikdy nesetkaly.
Vcítění jako základ všech sociálních dovedností se u naprosté většiny dětí vyvíjí zcela přirozeně. Neprokazují se významnější rozdíly v empatickém chování chlapců a dívek. Všeobecně jsou chlapci stejně ochotni pomáhat jako děvčata, ale mají sklon spíše k fyzické pomoci nebo k „záchranářským“ aktivitám (jako naučit jiné dítě jezdit na kole apod.), zatímco dívky rády poskytují spíše psychologickou podporu (jako utěšovat jiné dítě, které je nešťastné).