Šimon u nás vyrůstal od malička. Prožil s námi mnoho táborů a výprav a dá se říct, že mezi dětmi i vedoucími byl docela oblíbený. Proč by také ne, když uměl rozdávat úsměvy, často vtipkoval a vůbec dokázal udělat dobrou náladu. Uměl také odhadnout, co se má a co se může. Když to šlo, byl středem pozornosti, jindy zase tichý jako myška. Rozhodně by nikdo neřekl, že přinesl problém, ze kterého budeme mít všichni docela zamotanou hlavu.
První projevy jsme zaznamenali až po letech – na táboře – a spíše jsme jim ani nevěnovali velkou pozornost. Tu se někomu ztratily sušenky ze stanu, tam někomu zmizelo několik bonbonů, pak několik vysvícených baterek přes jednu noc apod. Nálada mezi dětmi trochu houstla a ani se nebylo čemu divit, že někteří kluci na sebe začali být docela ostří. Přibyly nadávky a spory rychle začaly doprovázet i vážněji míněné rány. To už jsme věděli, že něco musíme udělat. Rozebírali jsme jednotlivé prohřešky na nástupech v oddílech i s jednotlivci, ale velký účinek to nemělo.
Na jádro problému nás upozornily dvě holky, které to už nevydržely a jedné z mladších instruktorek prostě Šimona naprášily: „Copak to nevidíte, jak se všema klukama tady cvičí? Jak je má omotané kolem prstu?“ Na poradě jsme situaci rozebrali. Myšlenku jít s tím hned za Šimonem jsme rovnou zavrhli. Hned ráno jsme se s holkami „zpravodajkami“ (nebo spíše „informátorkami“) domluvili, ať si to zatím nechají pro sebe, že budeme Šimonovo chování pozorovat. Celý další den jsme se na něj zaměřili a nestačili se divit. Šimon měl kluky jak na dálkové ovládání. Když u oběda řekl: „Přines mi ještě jeden salát – mě už další nedají“, jeden z nich se opravdu zvedl a bez hlesnutí vykonal. To ale nebylo vše. V odpoledním klidu vyslechl jeden z vedoucích další z podivných pokynů: „Teď půjdeš a flákneš jednu tomu zrzounovi, aby si na mě příště dal pozor.“ Během odpoledne jsme také pozorovali, jak se kolem Šimona vytvořila bublina, které se většina snažila vyhnout.
Večer jsme pak situaci rozebírali znovu. Rozhodli jsme se, že nebudeme hrát mrtvého brouka. Hned ráno jsme si Šimona „podali“ a podělili se s ním o svá pozorování ze včerejšího dne. Nemluvili jsme o tom, kdo co o něm řekl. Jen jsme mu popsali situace, které jsme během uplynulého dne zažili. První Šimonova reakce byla, že je mu to jedno.
Pak ale začal zjišťovat, co řekneme rodičům. Měl totiž za dva dny odjíždět na dovolenou. O tom jsme se ale chtěli opět poradit spolu, a tak jsme mu připravili den na zkoušku. Zkoušku, při které prokáže, že se umí k ostatním chovat i normálně.
Mezitím jsme se s vedoucími dohodli, že rodičům o problému řekneme. Upozorníme je také na nebezpečí přenosu chybného chování do jiných kolektivů, nicméně s dovětkem, že se Šimon dokáže chovat i hezky a že by měl v naší partě setrvat. Jinak by totiž hrozilo, že nedojde k nápravě a Šimon bude podobné schéma opakovat i jinde.
Na následující tábor jsme nečekali s rukama v klíně. Po několika prvních akcích bez Šimona, na kterých jsme s dětmi mluvili o problémech, které měl, jsme jej začali zvát na výpravy. Postupně se nám dařilo vytvářet příležitosti, ve kterých se mohl najít. Dokonce se uplatnil v přípravě a realizací některých her. Přestože jsme k Šimonovi přistupovali s velkou opatrností, nakonec jsme jej na další tábor vzali. Děti na lecco mezitím zapomněly, i když se přece jen nějaká ta citlivější poznámka k Šimonovi ozvala. To se ale stihlo do konce tábora zahojit. Zejména, když se tím Šimon krůček po krůčku učil toleranci, pochopení a především tomu, že hra nemá být jen pro něj.
Po letech se nakonec ukázalo, že pomoc Šimonovi v podobě nové příležitosti byla na místě. Šimon pochopil svoji cenu a začal budovat kamarádské vztahy na nové lepší úrovni, a co je nejdůležitější, naučil se také chovat k slabším jedincům, mladším dětem, k těm, kdo nepodávají tak velké výkony – ke všem slabším.
Příčiny
- Sociální skupinu ohrožují šikanou jedinci, kteří mají nebo usilují o pozici s nejvyšším postavením.
- K prvkům šikany inklinují také děti, které se často cítí samy ohroženy či osamoceny.
- Nadměrná sebestřednost dítěte.
- Neschopnost jedince nevyužít a nezneužít své dominance (ve skupině, ve vztahu).
- Mazácká kultura v oddílu.
- Přísná hierarchie v sociální skupině a direktivní způsob řízení.
Co dělat, když se šikana projeví
- Vyhnout se konfrontaci šikanujícího s oběťmi, zajistit bezpečí těch, kteří jsou ochotní vypovídat, popsat nějakou situaci. Čím méně lidí o jakémkoli „vyšetřování“ ví, tím lépe.
- Vytipovat svědky, tj. ty, kteří jsou ochotni vypovídat, popsat situaci, a promluvit si s nimi.
- Zmapovat konkrétní činy, skutky, akce a při následné komunikaci s šikanujícím je popisovat.
- Vyslechnout oběť (o řadě věcí již víme od svědků, pouze si potvrzujeme, upřesňujeme informace, vytváříme celkový obraz situace).
- Pozorovat chování dětí a snažit se o sledování konkrétních situací a jevů.
- Pohovor s šikanujícím „agresorem“, navrhnout opatření.
- Vysvětlit přijatá opatření všem zúčastněným, následuje další práce se skupinou.
- Taktně informovat rodiče, vymezit si čas a prostor na povídání si o zjištěném, na konkrétních situacích popisovat chování šikanujícího, počítat s odporem rodiče, obranou, ale i přesto nemlčet.
- Dlouhodobě pak usilovat o smysluplné zapojení jedince, využití jeho dominantního postavení a vytvoření prostoru k seberealizaci a uplatnění vlastních nápadů a myšlenek.
- Zajistit bezpečí oběti (samozřejmě dle závažnosti šikany).
Co dělat preventivně
- Nastavovat v oddílu demokratická pravidla řízení a otevřenou komunikaci mezi dětmi.
- Zaměřit se na „kanadské žertíky“, různá chlapská plácnutí, spontánní „potyčky“ a snažit se je omezovat.
- Věnovat pozornost i „neagresivní“ formě šikany, tj. vyčlenění z kolektivu, nabádání ostatních, aby s někým kamarádili a nekamarádili, ponižování.
- Osvojit si nějaké techniky mapování a zjišťování toho, jak se děti v oddíle cítí bezpečně, jaké tam vládne klima, vzájemné vztahy.
Co je šikana?
Šikanou je dlouhodobé (opakované) fyzické či psychické omezování či zastrašování slabších jedinců v kolektivu, kteří se nemohou nebo neumějí bránit. Projevy nemusejí být na první pohled zjevné. Obava a strach oběti často vede i k tomu, že oběť vyhledává přítomnost agresora – jakoby silnější chránil slabšího. Zjištění projevů šikany pak není jednoduché. Šikana navíc prorůstá do celé sociální skupiny, a tak případný odchod agresora a oběti vede spíše k tomu, že jejich role převezme někdo jiný. Na druhou stranu jednorázová agrese ještě nemusí být šikanou.
Poznámka o šikaně v oddílech
Šikana ve své plné míře nevzniká najednou. V sociální skupině se rozvíjí postupně. Je možné u ní vysledovat několik fází. Náš příběh popisuje počínající fáze rozvoje šikany, které jsou pro oddíly našeho druhu typičtější. Je to proto, že pro děti je poměrně snadné oddíl opustit na rozdíl třeba od školních tříd. Tato skutečnost by nás ale neměla ukolébat – měli bychom všechny projevy šikany pečlivě posuzovat.
Tom a kolektiv autorů