Po letech se nám ozvala bývalá vedoucí Tereza, která se po svatbě s manželem-vědcem odstěhovala za jeho prací do zahraničí, a moc jsme o ní neslyšeli. „No víte, naší Gabče už je sedm, vzali byste ji na tábor?“ Trochu nás překvapila, přece jen – Gabča žije od narození v zahraničí… Tak jsme se jen zeptali, jestli umí česky. Česky umí, ale… Vida – tušení nás nezklamalo, bylo tu nějaké ale.
Tak co je špatně?
Špatně není nic, Gábina mluví česky plynule, stejně tak anglicky, německy a velmi slušně francouzsky. V sedmi letech? Ano, a o to jde, jednu „nectnost“ má – je po tatínkovi… Četla v necelých třech letech a má měřené IQ přes 150. Někdy to s ní není lehké. Ale je rozumná, docela samostatná… A jak vás znám, uzavřela Tereza, jistě si s ní poradíte.
Chystali jsme se
na geniální dítě. Akademická příprava nás poučila, že číslo 150, které vyplyne z tzv. IQ testů, jen „zabalí“ všechny vrstvy do jednoho numera a není úplně vypovídající… Ostatně talent (např. umělecký) se změřit nedá vůbec, a jak to tak bývá: nadbytek něčeho je vyvážen nedostatkem jiného… Například mimořádná prostorová představivost je vyrovnána třeba podprůměrnou schopností práce s jazykem. Stejně tak platí, že mezi druhy inteligence řadíme třeba i sociální dovednosti – s nimiž má řada nadaných jedinců potíže. Zkušenost říká, že většina problémů vyvstává ve vztahu s vrstevníky, protože nadané děti vyhledávají ke komunikaci raději starší nebo dospělé jedince, což je často vyčleňuje z kolektivu.
Skutečnost nám stejně vzala dech
Gabča byla celkem samostatná a opravdu chytrá… Slovní zásoba odpovídala téměř dospělému, orientovala se skoro ve všem a rozsah jejích znalostí byl zarážející. Moc si ale nerozuměla s dětmi svého věku, ani s těmi o pár let staršími. Nejblíže měla k dospělým a i některým z nich dalo zabrat udržet s ní krok. Proto nešlo přehlédnout, že se jí některé děti straní. Zřejmé bylo, že Gabču bude nezbytné aktivně zapojovat a nejednat s ní jako se sedmiletou. To ale nebylo dost, potřebovali jsme, aby opravdu zapadla do kolektivu.
Pomohla hra, kde měly děti během pár minut sehnat co nejvíce věcí, které začínají na písmeno „P“ a poté je pojmenovat s co nejvíce „P“. Z vypůjčené rezervy auta se tak stala „Pravá přední pneumatika Peugeota“ a oddíl získal čtyři body. Gábina ale každé věci nadělila alespoň 10 „P“ a její oddíl vyhrál s obrovským náskokem. Tuhle hru si opravdu užila a navíc její popularita mezi dětmi, alespoň v jejím oddíle, hned vzrostla.
Být hvězdářem je někdy těžké
Skutečný „sukces“ však měl teprve přijít. Následující den přijeli hvězdáři – s nimi jsme pozorovali Slunce, odpoledne byla přednáška a večer sledování hvězd. Program byl pěkný, ale když přišla na řadu přednáška a jeden z nich začal vyprávět o hvězdách a sluneční soustavě, krátce po začátku vystřelila Gabči ručka nahoru a po vyvolání hvězdáři oznámila, že to, co právě řekl, vůbec není pravda, a tak to pokračovalo dál. Věta jako: „Ne, ne, vědci z Colorada již v roce 2010 prokázali, že…“ a jí podobné zněly jako ozvěna každou chvíli. Ostatní dítka byla nadšená rozpaky hvězdáře. Nás ovšem začaly obestírat mrákoty – představili jsme si sebe sama na hvězdářově místě…
Happy end (aneb Konec dobrý, všechno dobré)
Gabča tábor „přežila“ (a my rovněž), nakonec se ukázalo, že je nejen po tatínkovi, ale i po mamince, která byla jako vedoucí prima a dokázala navázat kontakt i s lecjakým podivínem mezi dětmi. To – jako ukázkový příklad – není vždy pravidlem, naše Gába ale je asi onou výjimkou ono pravidlo potvrzující. Když u ní převážil démon perfekcionalismu, bylo to „na mrtvici“. Jen zkuste vyrobit vzorové ohniště (z přírodních materiálů), kde bude vše dokonale zařezávat – zdržovala tím ostatní, štvala je. A její výbuch zlosti, když uslyšela: „Už to nech, to je dobrý!“ – se stal pověstným.
Ten první rok to občas bylo snadné, jindy zatroleně náročné a skřípalo to, ale všichni jsme se snažili jí nenápadně pomoci. Nakonec byla spokojená a většinu času si užívala, i když jí některé hry přišly jako pro mrňata, a tak si ve volných chvílích o poledním klidu zalezla ke své knížce (ve francouzštině). Loučení po táboře bylo dojemné a stalo se faktickým důkazem, že jsme to všichni zvládli.
Dnes je Gábině 13 a nevynechala jediný tábor, vše je pro ni jednodušší, protože už je „velká“. Našla si kamarády, na které se těší (i když jsou všichni starší než ona) a oni na ní též. Nebere je jako hlupáky, ačkoliv se s ní nemůžou srovnávat, a oni ji zas neberou jako nějakého exota. I pro nás už je to snazší.
I když celé to má pořád jednu „chybu“: Všem je to líto, ale dojíždět ze zahraničí na schůzky prostě nemůže. 🙂
kolektiv autorů
Projevy (typické znaky pro nadané):
– rychlost (v myšlení, řeči, vyjadřování);
– hloubka analýzy – vidí i problémy a vztahy méně patrné nebo pro mnohé úplně nepochopitelné;
– nízká sebedůvěra, nespokojenost s vlastními výsledky;
– často malá motivace a slabá koncentrace;
– rozčarování nad nedostatky svými i ostatních při řešení úloh (plyne z perfekcionalismu);
– sklon věci příliš analyzovat na úkor reálné aktivity;
– zpochybňování pravidel a zvyků, zlehčování (bagatelizace) úkolů;
– izolovanost nebo vztahové problémy či konflikty způsobené na straně dítěte i ze strany ostatních v kolektivu (děti i vedoucí a instruktoři).
Co dělat:
– Dbát na laskavý, klidný přístup a projevovat trpělivost.
– Zajistit dostatek přiměřeného pohybu a spontánní hry – umožnění pohybových aktivit přináší dětem uvolnění.
– Budovat důvěru u dětí i vedoucích a instruktorů.
– Najít mu roli mezi ostatními, která se mu bude líbit, a ostatní ji budou schopni akceptovat (například ve skupině starších, nebo třeba i mladších dětí).
– Upřednostňovat kladné hodnocení a poskytovat často zpětnou vazbu posilující žádoucí chování dítěte.
– Dodržovat (stanovená) pravidla.