Na první pohled byl Sebastián úplně běžné dítě. Když jej maminka k nám přihlašovala, říkala: „On je to takový náš jedináček. On si k vám jde vyzkoušet něco, co doma nemá…“ Tehdy jsme tomu moc nevěnovali pozornost. Říkali jsme si: „To je dobře, že kluk má odvahu poznat něco nového.“ Netušili jsme ale, že i Sebík bude potřebovat specifickou péči.
V čem byla potíž?
To, co mu opravdu nešlo, byl totiž odhad. Odhad, jak velký díl si může „ukousnout“ sám pro sebe. Nejen, že chtěl ve všem vynikat, být všude vidět, být první. Nedokázal odhadnout ani to, kolik čeho může spotřebovat pro sebe. Když vedoucí rozdávali jablka na svačinu, nebo sušenky, tak to problém nebyl. Každému přece patřil jeden kus. Horší to ale bylo, když to pro každého nebylo úplně jasné. Třeba když jsme vyráběli něco z drátků. To si dokázal odmotat pro sebe takové množství, že se pak ostatní museli docela uskromnit. Nebo když se cesta v lese klikatila, tak si ji nezapomněl zkrátit tím, že zatáčku seknul… Zkrátka se choval, jako by bylo normální, že je vše podle něj.
Jeden příklad
Asi nejvíc nás naštval v situaci, kdy jsme v oddíle zkoumali pomocí pokusů míchání barev.
Z trojice kelímků základních barev každý postupně odebíral po kapkách na vzorkovací destičky, aby sám objevil, jak namíchat oranžovou, růžovou, zelenou apod. Všichni ukázněně nabírali, kapali na destičky, střídali se, aby si pokus mohli vyzkoušet i ostatní. Až na Sebastiána, kterého napadlo míchat barvu přímo v kelímcích. Než jsme si toho stihli všimnout, byla všude univerzální hnědá. Pro nás to znamenalo celý pokus zrušit, znovu nachystat a namíchat barvy. Dokážete si představit, že to namíchlo i nás. Sebastiána to mrzelo také. Omlouval se, že to nevěděl. A my jsme si teprve nyní začali uvědomovat, že se opravdu nedokáže srovnat s tím, že svět není stvořen jen pro něj. Chyběla mu empatie a pohled na sebe zvenčí.
Co teď s tím?
Nám bylo jasné, že překonání této slabiny si vyžádá delší péči. To nejdůležitější se naštěstí už stalo. Sebík měl v oddíle dva moc fajn kamarády – Otu a Mirka. O tento vztah jsme se mohli opřít. Když bylo potřeba zmínit, že je nutné s něčím šetřit, stačilo jen říct: Vezměte si jen tolik drátku (hmoty, provázku), aby zůstalo na každého, třeba i tady na Mirka. Vyslovení konkrétního jména na něj působilo vždycky jako vosí píchnutí. A – světe, div se – přece jen se pomalu začínal trochu hlídat. Na nás pak bylo, abychom byli dost nápadití, když jsme chtěli Sebastiána na něco upozornit. Jak rostl, přece jen trochu naše narážky prokoukl. Začal totiž některé naše průpovídky říkat sám: „Já vím, aby zbylo na každého“.
Pamatovali jsme na to i v situacích, kdy bylo nutné vybírat například kapitány družstev nebo obsazovat další výsadní role při hrách. Dávali jsme tím Sebastiánovi soustavně najevo, že nemusí být pokaždé středem pozornosti. Když už pak dospíval, tak si všiml, že jako méně nápadný pozorovatel se může někdy dozvědět více – a vlastně si tak trochu hýčkat svoji sebestřednost a přitom ji před ostatními maskovat.
Příčiny
- Sebestředné chování je typické pro předškoláky.
- Velký podíl na něm má i rodinné uspořádání, např. jedináček nebo jedno dítě s jedním rodičem.
- Objevuje se ale také u příliš opečovávaných dětí.
- Příčinou může být také nízký podíl přenesení odpovědnosti na dítě.
- Vliv může mít i spektrum mimoškolní činnosti, při které se děti rozvíjejí jen v zájmové oblasti – tedy kroužky soustředěné na odbornost a ne na vazby mezi dětmi.
Co dělat
- Pokusit se opřít o kamarády.
- Najít situace, kdy nedostatek pro kamaráda dítěte znamená i jeho osobní újmu.
- Rozvíjet poměřování toho, co dítě získává – nejen materiálně, ale třeba i z hlediska doby promluvy přede všemi, výsadních rolí při hře apod.
- U některých dětí může fungovat tzv. „zrcadlení“ – tj. některý z instruktorů či vedoucích se zachová stejně. Poukážeme tím na problém. Je ale také nutné ukázat a zviditelňovat kladné příklady – jako správnou cestu chování.
Tom a kolektiv autorů