…skončeno a frčím už taky domů, říkám si v duchu a balím si své saky a paky po školení oddíláků (KOV). Když tu najednou poněkud nesměle přichází jedna z vedoucích a že prý by se chtěla na něco zeptat. „Tak sem s tím,“ já na to.
Martina začíná popisovat, jak jí dělá starost jeden z kluků v oddíle, asi dvanáctiletý Slávek.
Začíná se rozvíjet náš dialog
Já: „Tak spusť, co ti leží na srdci, máš nějakou starost?“
M: „V oddíle mám takovýho kluka, no, je mu 12 a chodí k nám asi od druhé třídy. No a on vlastně… jéje, teď je mi to takový hloupý…“
Já: „Nic není hloupý, povídej…“ – povzbuzuji ji.
M: „On vlastně vůbec nezlobí, jako bych o něm ani nevěděla. Ale připadá mně, že se trápí.“
Já: „A jak tě to napadá, že se trápí, podle čeho bych to mohla poznat, kdybych tam u vás na schůzce byla?“
M: „To já nevím, jestli by ti to taky připadalo, že se trápí, ale mně to tak připadá.“
Já: „Aha, tak tobě připadá, že se trápí… a podle čeho tak usuzuješ…“
M: „No, on často jen tak postává stranou od druhých, když třeba čekáme před schůzkou venku, tak si s nikým nepovídá, najde si nějakej kout, kde skoro nikdo není, hraje si s provázkem, pořád něco uzlíčkuje a šmodrchá. A když za ním někdo přijde, tak spíš tak jako stroze odpoví, že dobrý. Málokdy s někým blbne. To ho častěji vidím, že si vezme knížku a jde si třeba číst, když jsme na víkendovce nebo když si hrajeme deskovky tak… (a odmlčí se).
Já: „Tak co?“
M: „No, když o tom přemýšlím, tak on vlastně nemá ani moc rád nějaké rušné a bojové hry, a když hrajem deskovky, tak si nejraději vytáhne hru pro jednoho, nebo šachy, baví ho logické hry, ale bojovky, hlučné hry, nebo nějaké pranice, to vůbec nevyhledává… To přece není normální.“
Já: „A co je podle tebe normální?“ – opáčím s úsměvem.
M: „No přece takovej kluk by měl být dravej, veselej a kamarádit se s druhejma. Mně přijde, že Sláva musí mít nějaké trápení.“
Musí mít nějaké trápení?
Ne, nemusí. A tak se spolu pouštíme do přemýšlení o tom, že Slávek patrně patří k uzavřenému, tzv. introvertnímu typu dětí, pro které je spíše typické to, že nejsou tolik spontánní, více tíhnou ke klidu, jsou zdrženlivé, méně nápadné a od druhých si udržují odstup. Taky hodně přemýšlejí a plánují. Nejsou výbušné, své city kontrolují, málokdy jsou agresivní a zpravidla také nemají moc rády hlučné hry s agresivním nábojem. A většinou na ně bývá spolehnutí.
M: „No, to jo, spoleh to na něj je, celé to na Slávka sedí. Ale fakt se netrápí? Jak bych to mohla poznat?“
Co myslíte, jaké vysílá Slávek signály o tom, že se netrápí?
A tak s Martinou rozebíráme:
- Zda se nějak výrazně změnila jeho nálada, projevy v chování. Změny nálad a projevů jsou zpravidla signálem nějaké nepohody, když se z výřečného a veselého dítěte najednou stane samotář bez nálady.
- Jestli se zúčastňuje aktivit a dění v oddíle, chodí pravidelněji, umí se zapojit a užít si nějaký typ činností? Pokud ano, zase je to pro nás signálem, že je mu dobře a je spokojený.
- Zdá se, že je mu dobře, nevyhýbá se kontaktům s někým klidnějším, nebo má nějakého svého parťáka.
- Jak ho berou ostatní v oddíle, vybírají si ho do týmu, nebo vždy stojí mimo.
- A jak vlastně fyzicky vypadá, co by nám řeklo jeho tělo, pohled, připadá nám zhroucený, jakoby stažený do sebe?
- Co by asi řekli rodiče, kdybychom se jich zeptali na to, jak se chová jinde, jestli je v jiných situacích podobný, nebo jestli je to u nás výjimka (pokud by to v oddíle byla výjimka, tak asi něco není v pořádku ve vztazích, nebo to, co děláme, pro něj není zajímavé, neumí se sám začlenit).
Přemýšlej
Povídali jsme si s Martinou dost dlouho, a pak odcházela s jasnější myslí a úsměvem a uklidněná, s tím, že Slávka bude pozorovat a při dalším setkání, že popovídáme znovu. Mně autobus, na který jsem pomýšlela, beznadějně ujel. Ale při čekání na další mne hřálo svědomí, že naši vedoucí přemýšlejí. Pozorují děti a není jim jejich chování jedno. To, že se napoprvé nemusí trefit do „diagnózy“ není podstatné, důležité je, že dítě vnímají. Což bylo i to poslední, co jsem Martině při loučení kladla na srdce: „Ať ti to vydrží, o dětech a o tom, co s nimi děláš, dál přemýšlej. A ptej se. Ahoj.“
kolektiv autorů
Příčiny:
- osobnostní typ dítěte (uzavřenost, introverze), v dětství je tento osobnostní typ méně „viditelný“;
- delší doba zvykání si na nové, neznalost prostředí, potřeba rozkoukat se, zvyknout si, začlenit se;
- extrémní samotářství může být způsobeno sociální fobií či jiným psychickým onemocněním, ale s tímto se patrně v oddíle nesetkáme.
Pozor: nápadným a alarmujícím signálem by pro nás mělo být, pokud dítě, které bylo dříve družné, komunikativní, veselé, najednou změní své chování; příčinou pak může být závažnější problém a my bychom se měli snažit zjistit jaký.
Co s tím:
- snažit se pozorovat a rozpoznávat signály o tom, jak se dítě cítí, snažíme se zmapovat, jestli podobným způsobem reaguje i jinde, zeptáme se rodičů, dítěte, případně jim řekneme o tom, že nás zajímá, jestli je dítěti ve skupině dobře;
- všímáme si skupinového ovzduší, můžeme zmapovat vztahy ve skupině, pozice dětí, ale pozor, k tomuto je přece jen zapotřebí zkušenost a odbornost, pomoci nám mohou třeba v pedagogicko-psychologické poradně;
- zařazujeme aktivity různorodé, vyvážené;
- respektujeme potřebu dítěte, nesnažíme se jej za každou cenu rozveselovat, pomůžeme mu třeba jen tím, že jsme vedle něj.