Vedoucí a lidi, kteří s dětmi pracují dlouhodobě, můžeme s klidným svědomím označit za naše pionýrské stříbro. Mnozí z nich pocházejí z tzv. pionýrských rodin. Co přesně si pod tímto termínem představit? To jsou rodiny, kde se dovolené tráví na táborech, veškerá organizace se řídí podle pionýrského kalendáře, děti se kolem stanů batolí prakticky od narození, brzy pomáhají s oddílem a často si v Pionýru najdou i svého životního partnera. Pojďme si představit některé vedoucí, kteří jsou i díky tomu s Pionýrem neodmyslitelně spjatí.
Václav Brand
(PS Tuláci)
Jak jsi začínal v Pionýru?
Moji rodiče „dělali schůzky a tábory“, akcí jsem se tak účastnil již jako capart. Samozřejmě jsem se tak přichomýtl k oddílu. Ale že se v r. 1990 obnovil samostatný Pionýr, jsem ani nezaznamenal – u nás se totiž nic nezměnilo, nebylo to třeba. S roky dospívání to přišlo zase nějak přirozeně, začal jsem pomáhat na schůzkách a pak se to nějak „zvrtlo“ a už jsem měl svůj oddíl…
Co tě přimělo k tomu, že jsi v Pionýru zůstal i v dospělosti?
Mám zde celoživotní přátele. Svoji roli sehrály Letní táborové školy Pionýra na Kamenci (ročníky 2000 a 2002), ale také třeba i velmi osobní důvod – když jsem draftoval z jiné PS svoji skvělou manželku Káču, a již léta máme svůj oddíl prťat.
A kdybys měl vybrat jeden důvod?
Nabídnu příběh jedné dívčiny. Začínala u nás v oddíle jako předškolačka a špatně mluvila. Překládala nám její kamarádka. Ale kdykoli nás tahle dívka viděla, měla radost. Léta šla a ona k nám chodí dál. Stále má problémy s řečí, ve škole moc mluvit nechce, děti se jí smějí. Na schůzkách ale mluví normálně. Jsou prý jen dvě místa, kde mluví bez zábran – doma a v Pionýru, na oddílovkách. Asi i proto jsem zůstal. Pro spoustu dětí jsme jako druhá rodina.
Markéta Fraitová
(PS Jince a PS Záře)
Jaký byl tvůj dosavadní pionýrský život?
Jako dítě jsem chodila do oddílu pionýrské skupiny na naší základní škole, to bylo ještě PO SSM. Pak jsem odešla studovat na střední školu, prožila sametovou revoluci a někdy v prváku jsem potkala kamaráda ze základky, který mě pozval na můj první kolektiv „nové“ porevoluční Pionýrské skupiny Záře. A bylo to… Následovaly krásné roky vedení několika oddílů, roky ve funkci vedoucí pionýrské skupiny, hlavní vedoucí letního tábora, pak i práce na úrovni krajské organizace Pionýra a Ústředí Pionýra.
Víme, že tě život z Prahy zavál do Jinců. Nechyběl ti tam Pionýr?
V Jincích byla a je pionýrská skupina, ale její prioritou vždy byly šachy. Tak jsem tam založila nový oddíl se všeobecným zaměřením. Později jsem začala pořádat otevřené tvořivé dílničky a dnes máme v Jincích krásnou dílnu pro všechno možné tvoření. Ale své rodné pražské pionýrské skupině jsem věrná a starám se jim alespoň o peníze.
Pracuješ na tom, abys měla další pokračovatele?
Snažím se. Starší dcera mi hodně s oddílem pomáhá, přestože chodí teprve do 6. třídy, tak snad…
Pavla Pokorná
(PS Modřice)
Jak jsi začínala v Pionýru?
Do Pionýra jsem se vlastně narodila. I když náš oddíl vznikl, až když mi bylo pět. Oba moji rodiče byli aktivní pionýři, a tak když přemýšleli, pod kterým spolkem mají oddíl založit, měli jasno.
Co tě přimělo k tomu, že jsi v Pionýru zůstala i v dospělosti?
U nás v oddíle je dráha dítě – vedoucí pro většinu celkem jasná. Když je členovi 14-15 a stále ho to baví (to je důležité), vytvoří si společně s dalšími vrstevníky družinku pro předškoláky/prvňáky, které pak vede do doby, než se z nich stanou vedoucí. Z mých předškolaček jsou již vedoucí, a tak mám čas věnovat se Pionýru na krajské i celorepublikové úrovni.
Mezi oblastmi, kterými se zabýváš, je téma životaschopný oddíl. Máš nějaký recept?
Za mě je to parta nadšených vedoucích. Tam, kde jsou vedoucí, které baví dělat s dětmi a dává jim to smysl, se děti vždycky najdou. Z mé zkušenosti je dobré, aby měl každý nad 15 let svůj kousek zodpovědnosti za chod oddílu. Potom se cítí být součástí a potřebný. Je pak větší šance, že u Pionýra vydrží.
Renata Chrástková
(PS Šenov)
Jak jsi začínala v Pionýru?
Od první třídy základní školy jako jiskra. V té době se prvňáčci víceméně automaticky stávali členy tehdejší pionýrské organizace. A i když by se dnes na období totalitního režimu raději zapomnělo, já si z jiskerských let pamatuji zajímavé výlety a nevšední zážitky s partou dětí.
Co tě přimělo k tomu, že jsi v Pionýru zůstala i v dospělosti?
To je velmi jednoduché. Lidé, parta, zážitky, akce, tábory… prostě se mi od toho všeho úžasného a pěkného nechtělo. A čím dál víc mě bavilo vše vymýšlet a organizovat. Samozřejmě to chce sehraný tým a ten v mém případě kolem mě na naší PS byl.
Jak vnímáš, jako garantka pionýrského vzdělávacího centra, oblast vzdělávání pro další udržitelnost spolku?
Vzdělávání považuji za velmi důležité. Dává nám šanci zachovat kvalitu, protože dobře vzdělaný instruktor nebo oddílový vedoucí je zodpovědnější a uvědomuje si všechny souvislosti při práci s dětmi a mládeží. Současně jsou tzv. vzdělávačky možností potkat se, předat si zkušenosti, nápady, diskutovat (nejen o Pionýru), zažít spolu nevšední a nezapomenutelné chvíle. A to je to, co potřebujeme – mít dobrovolníky nabité nadšením. Protože, když nás něco baví, tak to přece dělat chceme a děláme to rádi.
Pracuješ na tom, abys měla pokračovatele?
Právě v této době docela usilovně. Už mám za sebou 11 let v pozici garanta a myslím, že je čas na generační změnu. Chce to mladší pohled na věc a větší „kamarádství“ se sociálními sítěmi a technickými vymoženostmi této doby. Mám zkušenost, že většina aktivních dobrovolníků je ochotna jít do krátkodobých projektů a akcí, ale o dlouhodobou práci zájem není. Proto jsem ráda, že se mi podařilo najít ochotného, zodpovědného a akčního pionýra, který po mně naše PVC převezme. V současné době probíhá zaučování.
Katka Součková
(PS Údolí slunce, Hamry nad Sázavou)
Jak jsi začínala v Pionýru?
Jsem dcera pionýrských oddílových vedoucích. Takže i já se objevila na svém prvním táboře ještě v plenkách. Když jsem jela na můj tábor bez rodičů, ještě jsem nechodila do školy, a tak jsem byla klasickým táborovým benjamínkem. Po tomto táboře jsem začala chodit do oddílu už jako plnohodnotný člen.
Co tě přimělo k tomu, že jsi v Pionýru zůstala i v dospělosti?
Pionýrem jsem 28 let a to, že bych nešla v pátek na schůzku a v červenci nestrávila čtrnáct dní na táboře, si neumím představit. Bez Pionýra by mě kousek chyběl. Velká část zážitků z dětství je spojena s činností, svou profesi jsem si vybrala na základě zkušeností instruktorky a začínající vedoucí. Vlastně jsem nikdy neuvažovala, že by to bylo jinak.
Nedávno ses stala předsedkyní krajské organizace, co to pro tebe osobně znamená?
To je možná právě to, proč jsem pionýrem i po skoro 30 letech. Nejsem celou tu dobu stejná, měním se a mění se i má pozice ve spolku. Jako děti jsme se učili tábornické dovednosti, na instruktorské úrovni jsme se potýkali s hrami, jako vedoucí jsme svými pány, ale neseme za to i zodpovědnost. Když jsi členem orgánu, vedoucím tábora, zdravotníkem, programovým vedoucím či kuchařem, máš rozhodovací pravomoc v dané oblasti. Zpětně jsem moc ráda, že jsem si prošla spolkem od píky, mám odkud čerpat a jako aktivně pracující s dětmi vím, proč svá rozhodnutí dělám.
Nu, a čím sérii pohledů uzavřít? Vypůjčíme si Katčina slova: „Činnost spolku není jako zájmový kroužek, kde si odchodíš zaplacené lekce. Je to živoucí společenství lidí, kteří chtějí dávat, chtějí se setkávat, přiloží ruku k dílu a vidí kousek dál než jen na svá humna. Díky tomu se dá náš typ činnosti udržet a rozvíjet.“