V diskuzi v jedné sekci na oblastní poradě Plzeňské KOP hovořil Pavel Hubert z PS Divoká Orlice o přípravě příměstských táborů – mají jich připravených asi deset a mezi nimi je jeden i pro seniory. Vzbudil tím pozornost a odpovídal na dotazy, zda si myslí, že o něj bude zájem. Odpovídal se svojí obvyklou razancí, že o tom nepochybuje, ostatně přece se pořád hovoří o potřebě práce i se seniory, máme na to přece i celopionýrský projekt Babi, dědo, tak proč by v Rokycanech nemohli udělat druhý srpnový týden tábor…
V rokycanské Kolorce, což je prodejna výtvarných potřeb skrývající ve svých útrobách i tvůrčí dílnu, jsme se v poslední den seniorského příměšťáku sešli s Evou Zenklovu, patronkou této neobvyklé akce, ale i s účastníky.
První otázka se přímo nabízí. Jak vznikla myšlenka seniorského pionýrského příměstského tábora?
Pavel potřebuje pohyb, a tak chodíme na vycházky do přírody. Při nich povídáme, vzpomínáme i vymýšlíme. Loni na podzim jsme při jedné z nich mluvili i o tom, co dělat se seniory, pionýrskými i dalšími – a napadlo nás to zkusit. Nejdříve nám to přišlo trochu pošetilé, to připouštím. Ale když se to nevyzkouší, nedá se říct, zda je to reálné či nikoli. Nápad byl na světě a zbývalo ho uskutečnit.
Eva se při té vzpomínce zasmála a pokračovala ve vyprávění. Popsala, že si sedla se svou maminkou a vyptala se jí, zda jí nápad přijde zajímavý a jak by si takový tábor představovala. A prvotní nápad tak přestal být jen mlhavou úvahou, ale začal hned dostávat konkrétní obrysy. V nabídce táborů PS Divoká Orlice měl ihned své místo… V tu chvíli jsem se obrátil na účastnice, které pracovaly s velkým zaujetím.
Jak jste se o táboře dozvěděly?
Paní Jana reaguje bez mrknutí: „Z internetu.“ Musel jsem se zatvářit asi překvapeně, a tak dodala: „Orientuji se na něm dobře. A když jsem na městském úřadě viděla vyvěšený leták, pochopila jsem, že nejde o vtip. A jsem tady.“
Paní Dagmar, Dája, jak jí všichni říkají, uvádí: „Nám přinesla letáčky s informacemi vedoucí babince.“ Později jsem se dozvěděl, že babinec je Klub důchodců – vlastně důchodkyň. A rozběhl debatu o tom, že klub tvoří samé ženy možná proto, že chlapi méně vydrží.
Mezitím dámy postupně dokončují svoji práci a vedoucí Kolorky, paní Michaela Nídelová, oceňuje pečlivou práci a vysvětluje, co je třeba udělat v dalším kroku. Hovor přehlušuje hučení fénu mísící se se slovy obdivu nad svědomitou prací na ornamentech na taškách. „Je naším zájmem,“ říká patronka Eva, „aby si účastnice odnesly i něco na památku.“ V tomto případě tím budou ozdobené praktické tašky.
Čas ubíhá, práci trochu ruší naše povídání, proto když fény dosušily barvy, pozval jsem zúčastněné na kávu. Po chvíli sedíme na zahrádce kavárny, před námi voní šálky s kávou a řeč se opět rozbíhá…
Jak jste si celý týden užily?
„Báječně!“ zní unisono. Vyptávám se, co se dělo v jednotlivých dnech, řeč přijde i na původní profese, zájmy, život. Hovor plyne příjemně, je vidět, že tento tábor byl trefa do černého… Šlo vlastně o tři tábory… Opět hledím poněkud nechápavě, a tak se dozvídám, že jde o kombinaci tří příměstských táborů:
Taneční (pro děti), MasterChef (pro děti) a seniorský.
Programy se vzájemně prolínaly, využívaly navzájem aktivit, některé probíhaly hromadně a zakončení má být společným programem v pátek odpoledne. Dohromady proběhlo v pondělí i zahájení, jež bylo naplněné hrami, seznamováním a zábavnými či vědomostními kvízy, například z dějin Rokycan… Potom už dny běžely jeden za druhým: Návštěvy plzeňské zoo, pamětihodností v Plzni, Selského dvora v Plzni-Bolevci, ale i výlet do Prahy – kde všichni navštívili Pražský hrad, ale nahlédli i do ateliérů v Hostivaři, kde viděli, jak vzniká nekonečný seriál Ulice. Ideál Pionýra POZNÁNÍ byl tak naplněn bezezbytku. Došlo i na další ideál POMOC: ze seniorů se například stala odborná porota pro hodnocení jídel účastníků MasterChefa… A co legrace se při tom všem prý užilo!
Zážitky?!
„Těch bylo nepřeberně,“ říkají seniorky. Jedna ukazuje fotografie, jak si vyzkoušely jízdu na koních a je prý stoprocentní pravda, že pohled na svět z koňského hřbetu je úžasný. Vyprávějí, jak bodovaly uvařené jídlo… Dája říká, že dávala jen desítky, protože to bylo chutné, a navíc hezky servírované. Jana poznamenává, že ona jen samé desítky nedala – rozdíly tam prý přece jen byly. Slávka doplňuje, že zajímavé bylo i vzájemné setkávání a uzavírá shrnutím, že to byl prima letní týden.
Musela padnout i otázka, zda jim něco chybělo a v tu chvíli nastraží uši patronka Eva. „Inu, chybělo, nespaly jsme ve stanu!“ Následoval smích. „Pak by to bylo dokonalé.“ Eva pokrčí rameny: „Co není, může být příště!“ „A ve středu by to chtělo něco oddychovějšího než výlet, byl to přece jenom všechno velký kalup, abychom to všechno stihly.“ „Asi bychom mohli tempo trochu zvolnit,“ komentuje to Eva Zenklová, „bylo to přece jenom hodně dynamické.“
Dopíjíme kávu, naplnil se čas, účastnice míří na oběd (o ten se celý týden stará školní jídelna), tak na závěr už jen poslední otázka:
Dá se tahle akce nějak krátce shrnout?
„Správná prča!“ – na tom se všichni shodují. Loučíme se… ale co: Loučíme? Ne, vždyť se zase jistě potkáme na nějaké další akci. A já nemám problém s hledáním názvu článku – tohle závěrečné shrnutí se přímo nabízí jako titulek. Jako důkaz toho, že občas
i zdánlivě výstřední nápad prokáže v praxi svoji životaschopnost.
Martin
