Seriál O dětech trochu jiných v Mozaice dobíhá čtvrtý ročník. Za tu dobu nabídl čtenářům řadu zkušeností a praktických rad pro práci s dětmi, které v našich kolektivech vybočují, liší se – ať už z důvodu vrozených vad, výchovných potíží anebo třeba i neobvyklého nadání. Tento seriál se už bude v Mozaice objevovat pouze příležitostně. Proto jsme poprosili Vlaďku Brandovou, která je nejen dětská psycholožka a oddílová vedoucí, ale také byla u zrodu myšlenky tohoto seriálu a autorsky se na něm hodně podílela, o ohlédnutí a shrnutí v krátkém rozhovoru. Málo překvapivě se z něj nakonec vyklubalo spíš povídání o samotné práci s dětmi než o článcích v Mozaice…
Některé díly seriálu o „jiných dětech“ se mohly čtenářům zdát trochu přitažené za vlasy. Opravdu takové děti v pionýrských oddílech jsou?
Opravdu jsou. Příběhy dětí jsou poskládané ze vzpomínek různých vedoucích, většinou těch starších věkem a služebně. Dětí s různými zvláštnostmi a specifiky přibývá, je víc informací. A protože naše organizace není „výběrovým a elitním kroužkem“ je velmi pravděpodobné, že se s nápadnými projevy v chování v průběhu svého pionýrského života potkáte.
Ale takové dítě v oddíle musí dát pořádně zabrat.
Ano, dá. Ale pobyt v oddíle přinese taky spoustu užitečného. Jak dítěti, které má možnost zažívat přijetí někým jiným, má možnost podílet se na skupinovém dění, zkoušet aktivity jen tak, bez tlaku na výkon, na vítězství. Užitek z toho mají i ostatní děti. Učí se vycházet s někým, kdo není jako ony, přijmout jeho zvláštnost, naučí se vnímat, že lidský svět je barevný a pestrý. Zvyšuje se tolerance k odlišnostem v chování. A naučíš se i ty. Najednou hledáš nové přístupy, nedá ti to, zamýšlíš se nad motivy, nad tím, co můžeš udělat ty.
Ale i tolerance přece musí mít meze, nebo chceš říct, že máme být tolerantní třeba k agresorům, zlodějům?
To určitě ne. Ale za každým chováním je motiv. A ten je asi dobré hledat. Z některých dílů seriálu je jasně patrné, že není účelem udržet v oddíle každého. Ale než se s ním rozloučíš, můžeš leccos zkusit.
A co když tě ty děti prostě štvou?
No, někdy opravdu štvou, občas zlobí, jindy rozčilují. Někdy mám někoho, komu říkám „zirtek“ (podle léku na alergii Zyrtec), jsem na něj vlastně nějak alergická. A myslím, že je fér si to přiznat, protože jenom tehdy, když si to přiznám, s tím mohu něco udělat. Snažím se být autentická, opravdová. Snažím se dětem popsat, co se se mnou děje. Mám právo být naštvaná, když poruší dohodnuté pravidlo. Proto používám často popis situace. Něco ve smyslu: „Jsem teď naštvaná, protože jsi strčil Pepu do louže.“
Takže kaleidoskop trochu jiných dětí (od Agresivního Adama po Žalovníčka Žofii) inspirovali právě takoví „zirtekové“?
Ano i ne… Námět na tenhle seriál vznikl při debatách o odlišných dětech, kterých máme ovšem v našich oddílech plno. Jistě asi ne vždy tak vyhraněných (i když i tu výjimky potvrzovaly pravidlo), ale jsou s námi. Kategorie „zirtek“ – jak jsem vzpomenula – je ovšem něco maličko jiného. To jsem uvedla spíš jako příklad, že ani dítě, které mi (ale i jiným) šlape po nervech, nemusí rozleptat naši motivaci pracovat s oddílem.
Aha, a máš radu, jak se s nimi srovnat?
Nerada dávám konkrétní rady. Co se osvědčilo mně, nemusí fungovat jinému. Ale když se ptáš… Já se vždy se snažím s takovým dítětem navazovat kontakt ještě před tím, než s ním musím něco řešit. Snažím se projevovat zájem, zeptat se klidně na „zdraví morčete“, na to, co dělalo o víkendu, jaký má rádo film… prostě povídat si a naslouchat. A taky se někomu svěřit, že s tímto dítětem nějak nemohu, a hledat někoho, kdo s ním umí komunikovat lépe. Snažit se „nezprotivit“ si takové dítě, být spravedlivý k tomu co dělá. Nepodléhat tendenci vidět v jeho chování větší problém než u jiných.
A není to protimluv, když říkáš, že nerada dáváš konkrétní rady, a přitom jsi spoluautorkou seriálu, kde se to radami dost hemží?
Už jsem naznačila, že nápad s kaleidoskopem dětských vlastností, jež dokáží zkomplikovat (ale někdy i nečekaně zpříjemnit) kolektivu život, vznikl vlastně jako vedlejší produkt diskuzí nad problémem formulace programu Pionýra… Z toho budiž patrno, že o Programu Pionýra mluvili teoretici i ryzí praktici, což je ovšem už zcela okrajová poznámka.
Současně totiž přišly do redakce Mozaiky i dvě úplně první žádosti o radu, jak s jedním „zlobivým“ a druhým „smutným“ dítětem. A jak jsme o tom za jednoho letního večera v Pošumaví povídali, tak nás napadlo…
Vytvořit abecedu nezbedů a exotů, která plnila stránky Mozaiky poslední čtyři roky?
Dá se to tak říci. A hned znovu zopakuji, že nerada dávám konkrétní rady a navíc ke konkrétnímu dítěti na dálku. A za tím si stojím i v případě toho seriálu. Snažili jsme se vždy na jednom případě popisovat obecnější typy, někdy i sociální role, a nabízet přístupy k nim…
Počkej, sociální role, teď asi čtenáři loví v paměti, kdy takové pokračování v seriálu bylo…
Sociální role jsou většinou zmiňované v textech, nejsou třeba hlavním tématem, to jim ale neubírá na důležitosti. Nicméně jestli si chceš něco takového přečíst, tak nemusíš lovit v paměti. Stačí, když si počkáš na příští Mozaiku. 🙂
ptal se Jakub