NESAMOSTATNÁ NELA

Děti převlékněte se z plavek a odneste je na šňůru, hlásí vedoucí Bára svým ovečkám. Je opravdu krásně, na podzimních prázdninách nebyl bazén úplně v plánu, ale když byl na základně k dispozici, proč ne – plavky vozí naše děti na každou akci, „co kdyby“. Uběhne sotva dvacet minut a Bára děti obchází, aby ověřila, že se plavky suší a neválí někde na zemi, když tu přijde do pokoje Nely. Nelo, proč máš na sobě pořád plavky? A proč sedíš na posteli, vždyť ji máš teď celou mokrou?

Když já jsem nenašla oblečení, fňuká Nela. Vždyť ho máš tady, přímo pod postelí v kufru. A tak jej otevírá a podává Nele oblečení, než se Nela převlékne, vyřeší mokrou postel. Zatím ještě neztrácí s Nelou trpělivost, však je jí teprve 7, sotva nastoupila do školy a do oddílu chodí teprve od září, ale i tak, trochu samostatnosti by jí fakt neuškodilo.

Večer si Bára na poradě posteskla: „Víte, nechápu, že jsme si toho na schůzkách moc nevšimli, ale Nela je naprosto nesamostatná. Dnes se nepřevlékla z plavek, protože nevěděla, kde má oblečení, a to ho měla sotva metr od sebe. Polívku před obědem si málem nedala, protože neviděla lžíci, odpoledne přišla pozdě na hru, protože si neuměla zavázat tkaničky, a tak čekala, co se bude dít, a to je jen zlomek, já jí fakt musím pořád běhat za patama, aby všechno klaplo.“

„Ale Báro,“ reaguje zkušený vedoucí Aleš, „co jsi udělala ty?“

„S tímhle? Lžíci jsem jí přinesla, oblečení po plavání vyndala a tkaničky zavázala, co jiného? Jinak by na ni ostatní pořad čekali.“

„A to je právě chyba víš, měla jsi jí říct, kde má oblečení, ne jí ho podat, pro lžíci jí poslat a tkaničky ukázat jak se vážou, nebo jí je zavázat a při troše volného času, ji to naučit,“ reaguje pohotově Aleš. „Jinak se to vážně nenaučí, jestli jí doma všechno takhle připraví. Musí pochopit, že si může pomoct i sama a ne jen čekat.“

Bára si to vzala k srdci a pustila se do výchovy nejen Nely, ale vlastně i sebe.

Hned ráno Nela nemohla najít kartáček na zuby, a místo aby Bára lítala po pokoji a hledala, poslala Nelu do koupelny a ejhle, kartáček byl na světě. O poledním klidu trénovaly (fakt v klidu :)) tkaničky a vida, hned za chvíli je Nela uměla. Bára si postupně uvědomovala, že je Nela vlastně docela šikovná, a tak pokračovala dál. Šlo jen o drobnosti, ale někde se začít musí, navíc se Bára snažila, aby převýchova byla pozvolná a nebyla viditelná na první pohled ani pro Nelu, ani pro ostatní.

Prázdniny nebyly dlouhé, ale Bára měla z Nely dobrý pocit, pocit dobře odvedené práce, protože Nela byla o něco samostatnější. Dětské krůčky měla za sebou.

Na začátku další schůzky se za Bárou stavila Nely maminka a ptala se, jestli je pravda, že se s Nelou učily tkaničky. Bára souhlasila, reakce maminky ji trochu překvapila, protože jí vysvětlovala, že měli pocit, že je na to dost času. Bára pohotově reagovala, že byla Nela mezi dětmi jediná, kdo to neuměl. To maminku překvapilo, a tak se trochu, Nele za zády, dohodly, že je třeba na Nelčině samostatnosti zapracovat.

Schůzky utíkaly a Nela se pozvolna zlepšovala, v létě na táboře ji Bára chtěla do oddílu, protože si ji přeci vychovává, a tak ji měla.

Nela pořád bojovala s oblečením, a tak jí ho Bára rozčlenila do sekcí a Nela ho podle Bářiných instrukcí každý den kontrolovala a doskládávala, aby vždy věděla, kde co má. Nešlo to úplně hned, ale Nelča už během tábora zvládala řadu věcí sama, mezi vrstevníky svou (ne)samostatností úplně zapadla, dokonce na tom bývala často lépe než ostatní.

Čas plynul, s Nelou už nebyly takové potíže a Bára byla spokojená, od Aleše si dokonce vysloužila pochvalu. Už nebylo třeba na Nelu tolik dohlížet, ale když za rok na podzimních prázdninách postřehla, jak Nela učí malou Elišku tkaničky, vykouzlilo jí to úsměv na rtech.

kolektiv autorů


Možné příčiny:

  • Hlavně u předškoláků nízký věk.
  • Rodiče neměli potřebu ji vychovávat k samostatnosti, asi pro ně bylo jednodušší jí věci připravit.
  • Tendence rodičů „ponechat“ si dítě, jako malé, závislé.
  • Rodičovská nezkušenost, domněnka, že se dítě samo nějak naučí, samo zorientuje.
  • Neschopnost orientace v prostoru – vyhledávání oblečení a věcí k hygieně je pro tyto děti obrovský problém.
  • Vědomí, že jí nakonec někdo pomůže.
  • Potřeba kontaktu s dospělým, potřeba nechat se opečovávat.
  • Případně apraxie – ztráta manuální zručnosti.

Co dělat:

  • Komunikovat s rodiči, mít v nich podporu.
  • Vždy postupovat citlivě, pozvolna – zpočátku nevíme, kde je příčina nesamostatnosti.
  • Snažit se s dítětem pracovat dlouhodobě, směřovat ho od malých krůčků k velkým skokům.
  • Podporovat pozorování ostatních, uvědomění si, že ostatní už řadu věcí umí (výchova nápodobou, vzorce chování).
  • Používat verbální instrukce typu „podívej se pod postel, koukni do taštičky, prohlídla sis poličku?“
  • Hledat věci s dítětem, při činnosti jej „dirigovat“ – ( teď kalhoty, teď triko, složit šátek…) jednoduše, žádné velké komentáře.
  • Nechat dítě zopakovat, co má udělat nejdřív, co potom…
  • Hojně využívat pochvalu a uznání.