Jak těžké je rozjet pravidelnou činnost a hlavně sehnat klubovnu? Své o tom vědí vedoucí z PS Dlouhá Loučka z Olomoucko-zlínské KOP. Dlouhá léta pořádali jen tábory a příležitostné výlety. Nedávno ale zjistili, že s absencí klubovny jim může pomoci Pionýr. Díky dotaci se skupině podařilo zrekonstruovat prostory v kulturním domě a od září tu pořádají pravidelné schůzky. Co tomu předcházelo, pro Mozaiku popsala vedoucí Eliška Baková.
Můžeš na úvod říct něco o vaší pionýrské skupině Dlouhá Loučka?
Jsme velmi stará pionýrská skupina. Tábory děláme více než 50 let a většinu času v Jedovnicích. A řekla bych že jde spíš o rodinný tábor. Začaly to vlastně dvě rodiny a postupně se přidávali další kamarádi a známí, kteří měli chuť tábory dělat také. Dnes už se to samozřejmě dědí z generace na generaci.
Jaká tedy byla vaše činnost doposud?
Postupně jsme se rozrostli a už spoustu let máme tři turnusy, každý s kapacitou 50-60 dětí. Máme tzv. nultý turnus pro menší děti na prvním stupni základní školy, který bývá na devět dní. První a druhý turnus už je pro starší děti do 9. třídy, ten už bývá na 14 dní. Nultý turnus je opravdu zaměřen na malé děti, program je zaměřený čistě na ně. Důležitý je mateřský přístup k dětem a hlavně je namotivovat, aby se, až budou starší, nebály jet na další turnusy. Nám to takto vyhovuje, i vedení se tak rozdělilo. Někomu vyhovuje spíš práce
s malými dětmi, někomu zase puberťáci. Funguje to dobře, takže tento koncept chceme držet dál.
Co vás přimělo přejít z táborové činnosti na pravidelnou?
Původně to byly jenom tábory, a to po mnoho let. Ale pak se objevilo mladé vedení, které mělo chuť dělat toho trošku víc, a tak jsme se začali postupně snažit, dělat výlety a tak.
Jak vaše činnost vypadá teď?
Od září děláme pravidelné schůzky zatím každých 14 dní. Do budoucna se to možná i zintenzivní a budeme dělat schůzky každý týden. Náplň schůzek se více méně řídí počasím. Když je hezky, chodíme s dětmi ven, ale když je škaredě, jsme moc rádi za útočiště. Děláme různé, hlavně kreativní věci a hodně se inspirujeme aktuálním děním. Takže třeba před Vánoci budeme mít něco jako předčasné Vánoce, vyrábění různých dárečků, přáníček pro rodiče, to už je naše tradiční akce. Ale doposud jsme ji pořádali ve škole, když jsme se domluvili s panem ředitelem. Teď už máme svoje zázemí.
Kde se tedy scházíte?
Je to vlastně stará budova kulturního domu, kde byly v druhém patře nějaké nevyužité prostory. Původně, asi 50 let zpátky, sloužily jako pionýrská klubovna. My jsme se s k nim teď dostali a pionýrskou klubovnu jsme tam vytvořili znovu.
Jak se vám to povedlo?
Řešili jsme to s předsedkyní Pionýra Darinou Zdráhalovou, která dlouhodobě věděla, že sice nějaké akce děláme, ale chybí nám klubovna. Pravidelně jsme dělali různé výlety, přespávačky, chaty a podobně, ale více méně to záleželo na tom, že byl někdo ochotný nám poskytnout prostory, obzvlášť v zimních měsících. Takže jsme se různě domlouvali se základními školami v okolí, ale vždycky to bylo na dobré slovo. Sice se nám vždy povedlo něco sehnat, ale nebylo to tak často a tak intenzivně, jak bychom si představovali. Darině jsme říkali, že bychom rádi činnost dělali pravidelně, ale nemáme kde, a jako pionýrská skupina si nemůžeme dovolit nést celé náklady na rekonstrukci nějakých prostor. Slíbila, že by nám mohla pomoct s dotací, a vznikl program pro pionýrské skupiny, které by chtěly dělat pravidelnou činnost, ale nemají klubovnu. Pionýrských skupin v této pozici je více, takže jsme v tom takoví průkopníci pionýři. Našli jsme si prostory a od Pionýra jsme získali 70 000 korun dotaci s tím, že značnou část jsme financovali sami.
Kdy jste klubovnu otevřeli a jak jste její dokončení oslavili?
5. listopadu se konalo oficiální otevření klubovny nejen pro lidi z Pionýra a lidi
z obce, protože obec nám hodně pomáhala – povolila a zajistila spoustu věcí
a umožnila nám pronájem prostor za velmi příznivou cenu. Chtěli jsme, aby i veřejnost viděla, co jsme vybudovali. Byl to i trošku reklamní tah, aby rodiče viděli, jak je klubovna hezká, jaké pořádáme akce, jaké děláme tábory, zkrátka abychom třeba i nalákali nějaké nové děti. Řekla bych, že se akce povedla.
V průběhu dne se tam objevilo odhadem 70 návštěvníků.
Celé jsme to měli připravené tak, aby se lidé nenudili a vydrželi tam třeba dvě hodinky. Nachystaná byla i malá hra pro děti a také táborový kvíz, který byl i pro starší i dospělé, mohli vyhrát i drobné ceny. Byla tam hudba a občerstvení, zkrátka příjemná atmosféra. Vyšlo nám i hezké počasí, takže to podle mě úplně splnilo očekávání.
Co bys doporučila pionýrským skupinám, které jsou ve stejné situaci, jako jste byli vy?
Nemít strach se ozvat. U nás byl zřejmě dlouhodobě problém jenom v komunikaci – Pionýr nevěděl, že ten problém máme, a my jsme na druhou stranu nevěděli, že by byl Pionýr schopný to nějak řešit. Takže nebát se ozvat a jít do toho naplno, protože, nebudu vám lhát, je to spousta práce a někteří naši vedoucí strávili v podstatě celou dovolenou v klubovně tím, že tam pracovali, rekonstruovali a podobně. Ale ta radost z toho je tak obrovská, že to stojí za to a je to projekt, který se vám mnohonásobně vrátí v následujících letech. Podpora ze strany Pionýra byla opravdu neuvěřitelná. Věřím, že když se najde pár lidí, kteří jsou ochotní do toho jít a věnovat tomu nějaký ten čas, vznikne něco hezkého.
Ptal se Vojta
