Ondřej Machulda z pražské 68. PS Lvíčata má s mezinárodními tábory zkušenosti. Zúčastnil se jednoho už v roce 2006, poté byl v roce 2010 na akci, kterou Pionýr v ČR pořádal s rakouskými kolegy. Na další mezinárodní tábor, který v hrabství Northamptonshire pořádala organizace IFM-SEI, svou skupinu přihlásil. Akce se měla konat už před několika lety, ale covid ji posunul až na přelom letošního července a srpna. Původně mělo jet i více skupin, nakonec byla Lvíčata jedinými českými zástupci.
Jak mezinárodní tábor probíhal?
Mezinárodní tábor pořádá organizace IFM-SEI a koná se přibližně jednou za pět let. Tentokrát se konal se ve Velké Británii a na starost ho měla zdejší organizace Woodcraft Folk (WF). Celkem tam bylo kolem dva a půl tisíce lidí a každá skupina bydlela s dalšími skupinkami v tzv. vesničce, což bylo stanové městečko pro stovku lidí. Každou vesničku měla na starost jedna skupina WF, což je něco jako naše pionýrská skupina. Vesničky si samostatně vařily a staraly se o průběh běžných aktivit.
Co je náplní tábora?
Vesničky si jeden den program zařizují samostatně a druhý je program tzv. centrální. Při samostatném programu se hrály hry, chodilo na výlety nebo jsme byli společně po skupinkách. Několikrát jsme byli večer v naší vesničce u ohně a zpívali. Centrální program probíhal přibližně na osmi místech ve velkých stanech, kde se konaly nejrůznější workshopy, programy a aktivity. Centrální program probíhal od rána do večera, často se konal nějaký koncert nebo vystupoval DJ.
Vypozoroval jsi rozdíly v organizaci akce?
Při porovnání s akcemi v Pionýru byl tábor volnější. Pokud se u nás řekne, že program začne v devět, začne v tu dobu. Tady se řeklo v devět, ale reálný začátek se posunul třeba na jedenáctou. Priority lidí z WF jsou trochu jinde. Nevadí jim, že program začne později, hlavně, že jsou účastníci spokojeni a není stres. Celkově bylo vidět, že spokojenost, psychická pohoda a možná obecně tzv. well being je jejich priorita číslo jedna. Chvilku nám trvalo zvyknout si na tento režim. Kolikrát jsme čekali, ale nic se nedělo.
Rozdíly byly vidět třeba ve chvíli, kdy se sekalo dřevo – sekeru tu nesvěřili nikomu pod osmnáct let. To u nás děti učíme s nástroji od mala, aby byli schopni pracovat samostatně a pomáhat v chodu tábora. Tady se hodně dbalo na bezpečnost, z našeho pohledu možná až přehnaně.
Jak jste řešili finance? Kolik vás pobyt stál?
Platili jsme si letenky, pojištění, autobus, jídlo a účastnický poplatek, který ale měli nižší než zbytek západní Evropy. Celkem to bylo kolem 150 liber. Velkou pomocí byla dotace od pražského magistrátu, která dětem pokryla více než polovinu výdajů. Bylo to poprvé, co jsme byli s oddílem v zahraničí.
Kdo z vaší PS se mezinárodního tábora zúčastnil?
Brali jsme s sebou náš nejstarší oddíl 12+. Určitě pro ně bylo zajímavé a možná i trochu neobvyklé řešit i témata, jako je feminismus, LGBTQ+, životní prostředí atd., kterým se u nás tak moc nevěnujeme. Všechna tato témata se řešila při centrálním programu, ale nešlo o diskuze, probíhalo to formou dílen, her a aktivit. Během centrálního programu jsme ale byli i třeba vyřezávat ze dřeva na bushcraftovém workshopu, byli jsme v táborovém kině, vysílali z táborového rádia i stříhali video do táborových zpráv.
Co na tebe nejvíc zapůsobilo?
Přátelská atmosféra, která tam panovala. Zopakoval bych i ten well being. Hodně se starali o to, jak se cítíme a jestli je vše v pořádku. Lidi si to opravdu užili, žádný stres, všichni byli šťastní. Obecně myslím, že pro ostatní bylo zajímavé slyšet, jak fungujeme u nás a mně naopak přišlo zajímavé zjišťovat, jak věci chodí u nich.
Byly i chvíle, kdy pionýři překvapili?
Třeba moment, kdy se přivezlo dřevo na lavičky, ale naše děti s pomocí vedoucího postavily navíc i stůl. Dá se říct, že na nás koukali jako zjara. Zajímavá historka byla při výsadku, kdy děti dostaly mapu, byly odvezeny někam pryč a měly se dostat zpět. Šel jsem jako doprovod s vedoucími z Woodcraft Folku a povídali jsme si. Padla otázka, jestli na táborech děláme něco podobného. Odpověděl jsem, že ano, ale v noci, bez mapy a dospělého.
Ptala se Natálie Jandová