Teď si nejspíš říkáte, že nám v redakci asi trochu „hrabe“. Jaká pekelnice? Co to je za diagnózu? Nabízíme dvě odpovědi: Zaprvé, zdaleka ne všechny děti, o kterých si tu povídáme, se musejí „vejít“ do nějaké diagnózy. A zadruhé, čtěte dále a třeba zjistíte, že by se nám v titulku hodilo úplně jiné slovo od P.
Petra se nám na tábor přihlásila takříkajíc z venku, neznali jsme ji z oddílu. Ve čtrnácti už nebyla žádné malé děcko, ale mladá dáma. Jejímu věku a probíhající pubertě jsme přičítali i to, že od začátku na ostatní děti koukala s jistou tichou nadřazeností, jako by mezi ně tak úplně nepatřila. (Ne, puberťačka taky není to tajemné slovo od P…)
Netrvalo dlouho a za poměrně kuriózních okolností se ukázalo, že na Petře je toho zvláštního víc. Druhý nebo třetí den na táborové louce narazila na ptačí pírko, které nejspíš přiletělo po větru z lesa. Začala ho obcházet obloukem, což vyvolalo několik udivených pohledů. Až překvapivě sdílně nám poté vysvětlila, že je satanistka a že jí ptačí peří vadí – podobně jako čertům… To vzbudilo jistou zvědavost i ostražitost. O co jde? Čím dalším nás překvapí? Myslí to vážně, nebo jen tak „plácá“?
Ani jsme se nemuseli snažit o nějaké povídání mezi čtyřma očima. Petra zjevně s potěšením zaznamenala zájem, který vzbudila scénka s pírkem, a tak téma svého „satanismu“ otevřela sama ještě několikrát. Vyprávěla o tom starším dětem i instruktorům a vedoucím. Říkala, že jde o její osobní víru založenou na odporu k jiným náboženstvím, že neprovozuje žádné podivné rituály, jen zkrátka v hloubi duše uctívá satana… Samozřejmě tvrdila, že jí vadí cokoli spojeného s křesťanstvím. To by ještě dávalo smysl, ale co to peří? To trochu znělo, jako by své představy o satanismu čerpala z pohádek jako S čerty nejsou žerty…
Petra o svém podivném vyznání mluvila dokonce častěji, než o to kdokoli další stál … A tak se postupně všichni přestali ptát. Nejspíš i sama Petra pochopila, že všeho moc škodí, a trochu ve své sdílnosti polevila. Až po pár dnech nám došlo, že o tom už vlastně vůbec nemluví, že už neproběhly žádné zvláštní scény s pírky z polštářku nebo nevhodně zkříženými větvičkami.
Petra najednou vypadala jako docela normální čtrnáctiletá holka. Dokonce i její lehká povýšenost byla pryč, soutěžila, hrála si a prožívala etapovku skoro stejně jako malí špunti. A v tu chvíli nám to došlo. Petra nebyla žádná pekelnice, ale docela normální pozérka, která si z města a ze školy s sebou přivezla historku o satanismu, kterou se snažila vytvořit dojem výlučnosti, získat pozornost a u menších dětí i trochu toho ustrašeného respektu.
Stačil zhruba týden táborového života – her, úkolů, společných proher i vítězství, nočních hlídek, služeb v kuchyni…, aby zjistila, že i bez odlišování za každou cenu je pro ni mezi ostatními místo, kde se může cítit dobře.
Dá se tak říct, že v Petřině případě se problém vyřešil sám. Ale to neznamená, že jde takové signály přehlížet. Petra si svou snahou o výlučnost zřejmě kompenzovala nejistotu v kolektivu, zaháněla strach, že sama o sobě není ničím zajímavá. To jsou věci, které mohou vést k daleko větším problémům, obzvlášť v tak kritickém věku. A samozřejmě se mohou projevit i jinak, například přehnanou hlučností, extravagantním vzhledem a tak dále. Proto musíme být k podobným projevům vnímaví a rozlišit, kdy je za nimi něco dalšího.
Naštěstí děti (ač docela dobře umí i pravý opak) dokážou nevědomky nabídnout pomocnou ruku a zahnat podobné chmury dřív, než začnou růst a vymykat se kontrole. Dokonce jim to někdy jde o dost líp než dospělým, kteří se o to snaží cíleně…
kolektiv autorů
Příčiny
- Obvykle je jednou z hlavních příčin nízké sebevědomí a přesvědčení, že vymyšlená „fasáda“ je zajímavější než skutečná osobnost, nebo že je možné se za ni „schovat“.
- Někdy jde o důsledek rodinné situace, ve které bývá jedinec na konci řady (páté kolo u vozu).
- Často jde o touhu zviditelnit se, odlišit se, za kterou se skrývá potřeba vydobýt si uznání druhých.
- Někdy může jít ale také o „volání o pomoc“, kdy jedinci může někdo opravdu ubližovat.
- V podobných případech se může se též jednat o vývojovou záležitost, jistou věkovou krizi, kdy zájem o spirituální oblasti je poměrně obvyklý.
Řešení
- Když si jedince začnou ostatní vážit pro jeho skutečné kvality, tak jako v našem příběhu, odhodí „berličky“ přehnané nápadnosti. Proto pomáhá, když vytvoříme pole působnosti, ve kterém se může ukázat a projevit. Například mu můžeme po dohodě s ostatními svěřit konkrétní roli či pravidelný úkol.
- Pokud jde o pózu, je vhodné s dítětem „nehrát jeho hru“, jevit zájem o něj a ne o jeho „roli“.
- Zjistíme-li, že jde o volání o pomoc, je potřeba jedince vyslechnout odděleně od skupiny ostatních. Pak můžeme podniknout další kroky.
- Nepomýšlejte hned na nějaké psychiatrické onemocnění, i když by to k tomu mohlo svádět. Onemocnění tohoto druhu je poměrně vzácné a jistě by se vám vyjevily i jiné nápadnosti. Pokud je chování dítěte velmi nápadné, je vhodné o tom mluvit asi s rodičem. Volte popisný jazyk (tj. popisujeme, co vidíme, co slyšíme, ale ne to, co si o tom myslíme) neškatulkujte, neužívejte své domněnky a spekulace.