Podobné řádky se nikdy nepíší lehce, ale tyhle obzvlášť. Máte-li se ohlédnout za životem člověka, s nímž vás pojí známost delší než čtyřicet roků přetavená záhy do přátelství, je to úkol zvlášť nesnadný.
Karel byl dlouholetým pionýrským pracovníkem, původem ze 149. PS z Prahy 3. Jako funkcionář od 70. let zakotvil na Praze 8. Po r. 1990 nevtíravě, ale nepřehlédnutelně přispěl k řešení řady problémů při přerodu PO SSM do Pionýra a řešil potíže zanikajících pionýrských skupin. V 90. letech jsme nezřídka hovořili o potřebách Pionýra, a Karel patřil k těm, kdo doporučovali – v době, kdy to ještě nikdo nevyžadoval – aby Pionýr procházel auditem. Dnes již zcela samozřejmou součástí požadavků na zdravé společnosti. Pionýr jich má i díky němu od r. 1996 nepřetržitou řadu… Od r. 2010 byl členem Kontrolní komise Pionýra (dříve revizní) jako člen i jako místopředseda.
Měl osobitý humor a nadhled, s nímž glosoval dění. Jeho práce byla pohříchu často nenápadná, nebyl bouřlivým táborovým řečníkem ani nepotřeboval záři reflektorů a neměl touhu všechno rozhodovat. Ale dokázal věci dotahovat, učil nás trpělivosti, ač za to občas trpěl výtkami, že není dost rychlý a důrazný. V praxi mne mnohokrát přesvědčil, že každý i dobře namazaný stroj potřebuje brzdu – aby se nerozbil v první zatáčce. Dokázal být úporný až k nesnesení, ale jen málokterá jeho rada se časem ukázala jako nepřípadná. Jeho životní cesta se uzavřela 10. října. Čest jeho památce.
Martin
