V polovině listopadu jsme v Pardubicích na X. výročním zasedání Pionýra zvolili nového předsedu. Martina Bělohlávka od nového roku ve funkci vystřídá Dušan Pěchota. Zní to jako jednoduchá věta, že? Ale musíme si uvědomit, co se za ní skrývá. Předně je to velká změna v tom, kdo Pionýr prezentuje navenek. Vždyť Martin v roli předsedy strávil s jednou přestávkou 25 let. Pro někoho to může být jen číslo, ale…
Pětadvacet let je čtvrt století! Pětadvacet let trvá, než se v přírodě rozloží igelitový sáček. Za pětadvacet let dosáhne bříza plného vzrůstu. Pětadvacet let už se vyrábí automobily Škoda Octavia. Pětadvacet let zrají ty nejlepší rumy… No, ale zpátky do Pionýra. Chci tím říct, že vést pětadvacet let spolek dětí, mládeže a dospělých není jen tak. A že si taková etapa zaslouží pořádné ohlédnutí.
Zároveň je však třeba jedním dechem dodat, že Martinova práce ve spolku a pro spolek nekončí a neznamená to, že bychom se s ním do budoucna nepotkávali. Následující stránky proto berte jako jakési bilancování prošpikované staršími či novějšími snímky (formálními i méně formálními), na nichž je také dobře vidět, že oněch 25 let není jen číslo.
Mirka
PŘEDSEDA SE PTÁ PŘEDSEDY
Končící a nastupující předseda už spolu jistě vedli nejeden rozhovor související s bezprostředním chodem Pionýra či funkcí předsedy. Těsně před tzv. „střídáním stráží“ měl Dušan možnost položit Martinovi několik dotazů z úplně jiného soudku. Co ho zajímá?
Jaké pocity zažívá předseda po 25 letech vedení spolku? Přece jenom jsi během těch let zažil výměnu několika generací lidí, výměnu mnoha úředníků, kteří svou prací a jednáním ovlivňují život spolku…
Hodně myšlenek v jedné otázce…
Dojmů je mnoho, vyberu dva, asi nejsilnější. Pocit marnosti z toho, co se nám nedaří, někdy i opakovaně a bohužel nejenom z objektivních příčin, nezřídka kvůli naší nechuti či nevůli. A pocit radosti, že nevyšly předpovědi škarohlídů i otevřených nepřátel, že Pionýr po roce 1990 musí zmizet ze scény. Místo toho náš spolek – díky nezměrnému úsilí stovek a tisíců vedoucích – prošel nejdelší nepřerušovaný časový úsek své historie.
Práce to je nezřídka sisyfovská – například když přesvědčíš jednu stranicko-politickou garnituru, a ona se vymění a musíš začít znovu. A znovu.
Jak moc je jiná doba tvého a mého začátku ve funkci?
Hodně moc. Pionýr nepůsobí ve vzduchoprázdnu, a tak se i v něm či na něm odrážejí všechny společenské jevy – proměny právního prostředí, ekonomické vlivy i společenský přístup k naší práci. V tom byla situace v roce 1990 a nyní, v roce 2021, opravdu hodně odlišná. Tím vším jsme pochopitelně museli projít a vyrovnat se se změněnými poměry. A o to jde, hledat cesty a mít vůli překonávat nástrahy.
Za dobu tvého předsedování se spolkem mihlo a zapsalo se do něj spoustu lidí. Vzpomeneš na některé, kteří se zapsali tučným písmem?
To je pravda. Celkově to jsou opravdu tisíce lidí, na nejvyšší úrovni desítky. Mnozí by zasloužili více než jen moji vzpomínku… Tak třeba Káča Brejchová, kterou jsem ještě jako předseda-dobrovolník přesvědčil a uvedl tehdy do funkce výkonného tajemníka a dnes je klíčovou osobou ve vedení. Nebo Milan Matyáš, který onehdy přijel z Brna, nechal se přizvat na jednání Výkonného výboru ČRP, kde mi drsně do očí vynadal za přešlapy, kterých jsem se podle jeho mínění dopustil, abychom potom spolu několik roků úzce spolupracovali ve vedení Pionýra. To se nedá zapomenout, takové zkušenosti si cením. Tučným písmem se ovšem zapsali i lidé opravdu zlí, křiví, hloupí, tlučhubové či jen nepřející, ti také utkví ve vzpomínkách, protože k životu patří. Ale pak tu jsou opravdu desítky dalších srdcařů, jejichž blízké spolupráce si nesmírně cením; namátkou alespoň několik jmen? Začnu třeba ohlédnutím za lidmi z let 1968-70 – Milošem Rampasem či Jardou Šturmou, Břeťou Hofbauerem. A z těch dalších… nenápadná Markéta Svobodová, neuvěřitelně „hubatý“ Jirka Perkner, nezapomenutelný Miloš Vysoký, uvážlivá Lída Kočí, Jirka Smolík, Vláďa Farský, pečlivá Ivana Mochurová, zdánlivě drsná Líba Nejedlá či Irena Černá, kritičtí, ale též nesmírně pracovití Tomáš Suchý, Honza Pangrác… Moc se omlouvám desítkám dalších, kteří mne proháněli či provázeli na pionýrské cestě a já je tady nejmenuji, protože na to by ti nestačil diktafon. Rád bych jim všem touto cestou poděkoval, protože mne obohatili. Ale stejně i těm, kteří si třeba nějakého předsedu Pionýra vůbec nepřipouštějí, ale odvádějí množství mravenčí práce v oddílech a na skupinách.
Jaké máš plány do budoucna, čím se teď budeš zabývat?
Jako ona „lopata z ústředí“ se budu snažit nebýt jen zasloužilou brzdou.
Co se pro tebe změní 1. ledna 2022?
To je trochu patetická otázka, nemyslíš? Zkusím odpovědět méně formálně: Změní se všechno a nic. Dál budu dýchat, jíst, spát či bdít. Být předsedou Pionýra nebyla má životní touha či sen, prostě to vyplynulo. Takže nijak dramaticky neprožívám ani konec téhle „kariéry“. A abych tuhle vzletnou otázku odlehčil, zakončím odpověď vtípkem:
Nastupující šéf se ptá odcházejícího: „Prosím tě a nějakou dobrou radu mi dáš?“ Ten mu podá tři očíslované obálky a řekne: „Až budeš v průšvihu, postupně je otvírej. V nich ty rady najdeš.“
Při prvních potížích se nováček uchýlí k otevření první obálky, kde stojí: „Sveď vše na svého předchůdce.“ Učiní tak a vše opět nějakou dobu v klidu běží. Při dalších nesnázích otevře druhou, kde se dočte: „Proveď reorganizaci.“ Zafunguje to a věci opět běží dál. Při třetí komplikaci přijde na řadu poslední obálka a v ní stojí: „Nachystej tři obálky.“
Ptal se Dušan
MARTIN BĚLOHLÁVEK: NEBÝT KAMENŮ OD SKAUTŮ, V PIONÝRU BYCH MOŽNÁ NEBYL
Martina znám zblízka déle než deset let díky projektu Klíčení, později jsme spolupracovali i ve Výkonném výboru ČRP a dnes jsme v kontaktu hlavně díky Mozaice. A přesto jsem si při přípravě otázek uvědomila, že nevím, jak se do Pionýra dostal, proč se kdysi rozhodl kandidovat na předsedu ani co si myslí o dnešních dětech. Myslím, že nejsem sama, tak to pojďme společně zjistit.
Kdo nebo co tě přivedlo do Pionýra?
Kameny, které po nás, malých klucích, házeli skauti. Kousek od místa, kde jsme bydleli, měli skauti klubovny a my, malí kluci, jsme je chodívali pozorovat. A jednou se na nás kdovíproč snesla sprška kamenů házených skautskýma rukama. Mimochodem, když jsem tohle kdysi vyprávěl starostovi Junáka, byl docela zaražený. Nu, a tak když nás skauti odehnali, šli jsme s kamarády k pionýrům, kteří sídlili hned vedle. To bylo na podzim r. 1969 a my se stali členy jiskerského oddílu. Když jsem v něm pak zůstal sám mezi holkami, přestalo mě to bavit.
V roce 1974 přišla moje sestra, která vedla pionýrský turistický oddíl, a zeptala se mě, zda nechci jet také na jednu výpravu…
A bylo to.
Pamatuješ si na první výpravu nebo tábor?
První výpravu, kterou si vybavuji, byla do Tisé (Tiské stěny), první tábor byl náš, oddílový v Adršpachu. Jen pro zajímavost – vzdušnou čarou asi 10 kilometrů od něj leží Meziměstí, kde má nyní naše PS základnu
a kam jezdí na tábory od r. 1982.
Proč ses před lety poprvé rozhodl kandidovat na předsedu?
Z nerozumu a nevědomí, co to obnáší, a z čirého idealismu. Navíc jsem to vnímal jako časově omezenou misi dobrovolníka, neboť jsem měl svoji práci a vlastně úplně jiné plány. Jo, a taky ještě z namíchnutí, kolik lidí bylo najednou chytrých a přičinlivě kydali hnůj na naši, často i svoji práci v PO SSM. Přišlo mi to nespravedlivé a nesprávné. A také jsem věřil, že leccos půjde snadno. Inu, jak jsem řekl – nerozum. Přinejmenším v tom, že věci mohou jít snadno.
Litoval jsi někdy svého rozhodnutí?
V dílčích věcech – mockrát! Ale vcelku – nikdy. Ostatně litovat se má jenom toho, co člověk neudělal, to jsou ty jednotlivosti. Byla to vlastně krásná životní šance a jsem rád, že jsem ji využil.
Měl jsi někdy pocit, že chceš s „předsedováním“ seknout? Co tě přimělo to neudělat?
No jejda, občas i dost často. Vždycky, když něco nešlo. Jako velkou křivdu jsem vnímal třeba i útoky na moji rodinu (anonymů, nepřejících či vulgárních telefonistů je u nás vždycky dost). A proč jsem to neudělal… někdy z pocitu odpovědnosti, nebo protože mi táta vštěpoval zásadu, že z boje se neutíká. Jo a občas i z naschválu neudělat radost žvanilům.
Dokážeš říct, co ti funkce předsedy Pionýra dala?
Mnoho. Ale především to, co není měřitelné penězi. Nabídla mi poznání, možnost ocenit pravdu, nutila překonávat překážky. Potvrdila, že je rozumné občas utéct do přírody a vyčistit si hlavu. Ujistil jsem se, že pamatovat si a vycházet ze zkušeností ušetří mnoho práce, že sice nejbližší pomocnou ruku najdeš na konci svého ramene, ale že je i mnoho lidí ochotných přiložit ruku k dílu, takže mi přinesla i mnohá přátelství… třeba i tvoje J… Vidíš, jaký jsem idealista – Pionýrské ideály žiji a nacházím i ve funkci předsedy…
Ve funkci jsi byl s přestávkou 25 let, během nichž se podařilo hodně dobrých věcí. Na kterou z nich jsi nejvíc pyšný?
No, spíše si uvědomuji ty, které se nepovedly a jsou jako dluh. Ty, na které jsem docela pyšný (například vzdělávání), jsou dnes už často vnímané jako samozřejmé… Je to možná trochu nespravedlivé, ale tak to je. A je to dobře.
A ty dluhy? Co se ti navzdory snaze nepodařilo dotáhnout do konce?
Toho je bohužel dost. Možná i proto, že jsou to cíle většinou hodně vzdálené. Myslel jsem si, že členství dospělých přinese jen dobré věci… A vida: Jsou místa, kde dospělým děti začaly překážet a vystačí si sami pro sebe. Věřil jsem, že lze vcelku snadno změnit vnímání, že „ti pitomci v Praze“, že „tam ti nahoře, věcí obyčejných neznalí, protože jen dřepí ve vrchnostenských seslích“ – že tohle škatulkování zmizí. Ani omylem. Ač jsem snažil a ve vedení Pionýra byli od roku 1990 vždy lidé z praxe, znalí dění na pionýrských skupinách, nepodařilo se. Změnit myšlení lidí je opravdu zatraceně náročná a nevděčná úloha. A to mluvíme o pohledu uvnitř spolku. A teď si k tomu přidejme snahu změnit náhled na Pionýr z vnějšku zdánlivě to přece není vůbec nic těžkého.
Jak se změnily děti během uplynulého čtvrtstoletí, které jsi strávil v čele Pionýra?
Na jedné straně dramaticky, na druhé vůbec. Je to ale rozpor jen zdánlivý. Dnešní děti jsou objektivně jiné (po stránce zdravotní, hodnotové, dovednostní …), a přesto si pořád umějí hrát, nadchnout se, zkoušejí být součástí týmu, mají úžasnou fantazii a neuvěřitelné nápady. Takže je stále platná moudrost, které jsem se snažil držet a skrz ni nahlížet na svoji práci: Nepouštějme se nikdy ruky dítěte, jímž i my dříve byli.
Co je podle tebe nejdůležitější vlastnost nebo schopnost, kterou by měl mít předseda Pionýra?
Jednu? To nevím. Ale tři bych dohromady dal. Myslím, že by měl umět naslouchat. Tím neříkám vyslyšet každého a všem se potom snažit zalíbit. Ale poznat a vnímat různé názory a diskutovat o nich, je nezbytné. Pak: Držet směr a neuhýbat, i když si je vědom toho, že může jít o zatraceně nepopulární věci. A do třetice: Mít rozumnou dávku pokory – vnímat zájmy Pionýra a umět je postavit nad své vlastní. Anebo ještě mohu doporučit známá slova dramatika Arthura Millera, který uvádí také tři věci: „Potřebuji KLID, abych přijímal věci, které změnit nemohu, ODVAHU, abych měnil věci, které měnit mohu, a MOUDROST, abych je uměl od sebe odlišit.“
Ptala se Mirka
KDO JE MARTIN BĚLOHLÁVEK
Původní profesí je Martin (*1963) učitel českého jazyka a občanské nauky, později pracoval i jako zástupce ředitele školy. V Pionýru prošel cestu od instruktora, vedoucího oddílu, vedoucího PS a tábora, předsedu Pražské rady Pionýra, lektora i garanta Ústředního pionýrského vzdělávacího centra. Zasloužil se o obnovu Pionýra jako samostatné organizace a zásadním způsobem přispěl k jeho proměně v moderní demokratický spolek dětí a mládeže, mimo jiné propojováním myšlenek samostatného Pionýra z let 1968-70 a zapojením jeho představitelů do procesu proměn po roce 1989.
Předsedou Pionýra byl Martin poprvé zvolen v roce 1990, ve funkci ho v roce 2004 na šest let vystřídal Petr Halada. Ovšem po celou dobu byl Martin místopředsedou Pionýra a do funkce předsedy se vrátil na VI. výročním zasedání v listopadu 2010.
Byl spolutvůrcem či iniciátorem klíčových dokumentů Pionýra: Programu Pionýra, stanov (dříve statutu), směrnic o vzdělávání, hlavní činnosti, oceňování aj. Za to byl několikrát oceněn, a to i z vnějšku, například i ministrem obrany ČR, je nositelem Medaile Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR, je držitelem Křišťálové vlaštovky Pionýra.
Martin byl také členem poradních orgánů na MŠMT v oblasti neformálního vzdělávání. Nepřehlédnutelnou měrou přispěl k urovnání vypjatých vztahů Pionýra a Junáka – českého skauta. Jeho podpis je proto i na Zakládací listině České rady dětí a mládeže, k jejímuž vzniku velkou měrou přispěl a kde působil jako vedoucí kanceláře ČRDM a místopředseda a člen představenstva ČRDM.
PŘÁNÍ
Milý Martine, když jsme se potkali poprvé v roce 1995 na mé úplně první České radě Pionýra, netušila jsem, jak dlouhou cestu spolu projdeme a kolik času (mnohdy plného bouřlivých diskuzí a výměn názorů, ale i pohody a porozumění) spolu strávíme. Teď nezbývá jen doufat, že si ze společně stráveného času zapamatuješ víc, než jen věčné peskování stran dodržování zdravého životního stylu – i když to ti bezesporu musí chybět… 🙂 Přeji bezvadný pionýrský důchod.
Ivana Vejvodová,
předsedkyně Královéhradecké KOP, bývalá místopředsedkyně Pionýra
S Martinem se známe dlouho, vpravdě velmi dlouho. Poprvé jsme se potkali v roce 1991, a protože jsem byl několik volebních období členem VV ČRP, místopředsedou a šest let předsedou Pionýra, spolupracoval jsem s Martinem prakticky denně. Během mého předsedování byl mou pravou rukou, vždy na něj byl spoleh a nikdy mne nepodrazil. Co jsme si dohodli, to platilo. Ano, občas jsme se nepohodli, mnohdy jsme měli na věc jiný názor, párkrát se mnou „nemluvil“. Co jsem ale vždycky od Martina vnímal, byla, je a věřím, že i bude, vzájemná úcta. Martin pro mne vždycky bude člověk, bez něhož by současný Pionýr nebyl. Martine, díky za Tvou práci
a jsem moc rád, že jsem s Tebou mohl spolupracovat.
Petr Halada,
bývalý předseda a místopředseda Pionýra
Čím byl pro mne Martin jako předseda výjimečný? Schopností vidět za obzor, vidět dál než ostatní a ukazovat směr. A že to byl dobrý směr! Díky za něj, Martine.
Darina Zdráhalová,
předsedkyně Olomoucko-zlínské KOP, místopředsedkyně Pionýra
Nevím, kde se vzala ta číslovka, ale podle mě je trochu zavádějící. Není to dvacet pět let, je to třicet jeden rok s „předsedovskou přestávkou“ v pozici místopředsedy a vedoucího Ústředí.
Kdyby to bylo jen o statečnosti stoupnout si v roce 1990 do čela Pionýra a spojit s ním zcela otevřeně svoje jméno a svoji tvář, bylo by to víc než dost. Kdyby to bylo jen o schopnosti udržet tenhle spolek 30 let pohromadě, bylo by to víc než dost. Kdyby to bylo jen o tom, že po celou tu dobu patří Pionýr k uznávaným a významným organizacím pracujícím s dětmi, bylo by to víc než dost.
Kdyby to bylo jen o stovkách a stovkách odpracovaných večerů, víkendů a jiných volných dní, bylo by to víc než dost. Kdyby to bylo jen o desítkách chytráků, kteří věděli, jak by to mělo být lépe, jen to zpravidla zapomněli udělat, bylo by to víc než dost. Těch kdyby, malých i velkých, by samozřejmě mohla být plná stránka nebo dvě.
Třicet jeden rok to je jedenáct tisíc tři sta patnáct dní, kdy ráno vstáváte a večer usínáte s tím, že za něco zodpovídáte. A to něco je Pionýr. Dneska si můžeme říct, že to rozhodně není zodpovědnost za něco malého či nedůležitého. Díky!
Káča Brejchová,
1. místopředsedkyně Pionýra, ekonom
