Konání našich svěřenců nám přináší radost, uspokojení, přátelství a vzpomínky, ke kterým je na místě se vracet, když přijde pocit, že už to dál nejde. Bohužel máme i vzpomínky, které bychom raději vytěsnili – to jsou i případy škod, které naši svěřenci, v drtivé většině z hlouposti či nerozvážnosti, napáchají na soukromých či veřejných statcích. Může jimi být pokácení nesprávných stromů, vyplenění ovocné plantáže, ale třeba i způsobený požár. Jak je to s jejich a naší odpovědností? Ač se to může zdát překvapivé, i děti, které nenabyly plné svéprávnosti (tj. obvykle dovršením 18 let věku), odpovídají za škodu. Zákon (§2920-2921 OZ) formuluje její podmínky (tzv. deliktní způsobilost) a využívá k tomu mj. věkovou hranici, což je významná změna oproti úpravě před rokem 2014, kterou má řada z nás v paměti. Toho, kdo způsobil škodu, nazývá sice starobyle, ovšem výstižně škůdce.
Škodu způsobenou dítětem mladším třinácti let hradí ten, kdo nad ním zanedbal náležitý dohled (například vedoucí); pokud ji nezanedbal, hradí škodu nezletilý! To však jenom tehdy, pokud ji způsobil činem povahy úmyslného trestného činu nebo je-li to spravedlivé se zřetelem k jeho majetkovým poměrům a majetkovým poměrům poškozeného (co se tím chápe, řekne až soudní praxe). Důležité je, že máme možnost prokázat náležitý dohled, a tím se zbavit odpovědnosti.
Nezletilec třináctiletý a starší, který nenabyl plné svéprávnosti, nahradí způsobenou škodu, pokud byl způsobilý jednak ovládnout své jednání a jednak posoudit jeho následky. Společně a nerozdílně s ním nahradí škodu, kdo nad ním zanedbal náležitý dohled (opět např. vedoucí). Důležité je, že opět máme možnost zbavit se odpovědnosti tím, že náležitý dohled prokážeme.
Pokud dítě nebylo schopno „ovládnout a posoudit“ (stačí absence jen jedné ze složek), má poškozený právo na náhradu, jen je-li to spravedlivé se zřetelem k majetkovým poměrům škůdce (nezletilého) a poškozeného (zde se opět čeká na soudní praxi). Není-li dětský škůdce povinen hradit, nastupuje na jeho místo ten, kdo nad ním zanedbal dohled. Vedoucí se může vyvinit i zde náležitým dohledem.
V zákoně není náležitý dohled definován, starší judikatura však říká, že dohled by měl být přiměřený věku, vlastnostem dětí a jejich rozumové vyspělosti. Nelze tedy logicky vyžadovat takový dohled, který by byl vykonáván stále, nepřetržitě a bezprostředně, tedy na každém kroku (stát dítěti, jak se říká, „za zadkem“), protože by tím předpokládaná možnost zproštění odpovědnosti „dohlížitelů“ byla prakticky vyloučena. Při povaze zvoleného dohledu je proto třeba použít zdravý rozum, osobní znalost a pedagogické zkušenosti ve vztahu ke svěřencům, na které máme dohlížet. Bude to například věk, povahové vlastnosti a chování jak jednotlivých dětí, tak skupiny jako celku (je tedy logické, že nechat bez dozoru skupinu osmiletých „ostrých hochů“ s nabitými vzduchovkami je pěkná pitomost).
Michal Pokorný, advokát
právní zástupce Pionýra