V minulé Mozaice jsme trochu tajemně naznačili, že závěr seriálu přinese povídání o sociální roli. O jaké? Třeba vám napoví nejen písmena D a V z titulku, ale také následující střípky situací, které takové dítě může zažívat…
…A už je to tady zase. Chvíle, která se opakuje často, skoro každý rok, někdy i v průběhu. Něco, co nesnáším, čeho se trochu bojím, s čím si nevím rady. Na táborové schůzi se řeší, koho s kým ubytujeme. Máme nějaká přání, kterým se snažíme vyhovět, ale ne vždy to klapne. Máme taky několik dětí, které se „hůře ubytovávají“. Tak s kým dáme spát Kamila? Nikdo se k němu nehrne, je to trochu jako vytáhnout si Černého Petra. No, tak kdo s ním bude ve stanu? Dáme ho tedy s Vaškem…
…Večerní sedánek u táborového stromu. Oddíl Svišťat něco řeší. Děsně tajně. Spekulují o tom, kdy bude noční hra a jak získat nějaké informace k tomu, koho mají nasadit do hry. Jak to zjistit? Moc by jim to pomohlo… Pozoruji je zpovzdálí, tvářím se, že urputně zašívám roztržené kraťasy. A neustále se tam ozývá Dášino jméno. Dáša by to mohla nějak vědět, nějak zjistit, má k tomu přece příležitost…
…Je před půlnocí. Dvěma borcům o půlnoci končí čas, kdy budou mít splněnou nejtěžší zkoušku – 24 hodin mlčení. Najednou někoho z instruktorů napadne, že jim to ještě ztíží a probudí je pod nějakou záminkou. To by bylo, aby se nepodřekli… Není možné jim to rozmluvit, připadá jim to jako správná drsňácká zkouška. Jediný ústupek je, že nevzbudí Pepu, ale Viktora si vymluvit nenechají, že prý se musí zocelovat. Tak stojím trochu strnule u stanu, držím palce, skoro se modlím, ať to Viktor ustojí…
…Lanová dráha, vysoké překážky a Danča se třese na třetí šprušli. Nepomáhá přemlouvání týmu, vedoucích. Danča mě hledá očima, jako bych já byla ten, kdo má její trápení ukončit. Slézá dolů. Bože, jak já jsem si přála, aby to dala…
…Mezi dětmi panuje jakási zkažená nálada, netěší se na zítřejší výlet na naučnou stezku, chtějí radši do města, dát si rozchod po obchodech. Co ale s tím? Kdo půjde přednést protest? Netrvá dlouho a všichni se shluknou kolem Vládi. Jdi jim to říct, no tak, na tebe se nebudou zlobit…
…Večerní domlouvání hlídek. Hlásí se strašně moc dětí, je začátek tábora, hlídat by chtěli skoro všichni. Ale když už uběhla delší doba tábora, nastupuje únava. Kdo bude nebo nebude hlídat? Tak jak to vyřešíme? Kdo půjde nebo nepůjde? A Černého Petra si vytahuje… Vašek, Dáša, Viktor, Dana, Vláďa anebo taky Dominik, Vilma, David, Veronika…
Už jste rozpoznali, co je rolí dnešního „kartotéčníka“? Nemá žádnou „diagnózu“, žádnou specifickou zvláštnost či potřebu. Jeho jedinou potřebou by bylo, aby ho brali jako každého jiného v oddíle. Kdo je tím tajemným? Co tyto děti spojuje kromě písmen D a V?
Přidávám další indicie.
Zpravidla přichází do oddílu jako malý předškolák, který často nemá v oddíle vrstevníka, je nejmladší. Často roztomilý, zapálený do aktivit, většinou se snaží dělat to, co ti starší. Když se dostává do školního věku a přichází vrstevníci, je z něj „mazák“, který zná, jak to v oddíle chodí, leccos umí, má kamarády mezi staršími, kteří ho tak nějak mezi sebe berou. Účastní se většinou všech oddílových aktivit. Neututlá se žádný jeho průšvih. Spíš se po něm chce, aby dělal všechno líp a nadšeněji než ostatní – jako by na něj bylo přísnější měřítko. Často musí ustoupit a počkat… Když vyroste, nějak se očekává, že potáhne oddílovou káru dál…
Kdo to je? Je to Dítě Vedoucího. Není to diagnóza, ale sociální role. Díky tomu, že oddíly jsou často rodinné záležitosti, většinou se dítě vedoucího vyskytuje v každém oddíle.
Co s tím? Pro takové dítě je důležité, aby mělo ještě nějakou další skupinu, kde se může projevit, vstoupit do ní jako anonymní človíček, který si buduje své pozice. Jakmile je to možné, tak jej zařadit do skupiny, kde bude mít nějakého věkově blízkého souputníka. Domluvit se s dítětem, aby se snažilo věci řešit s někým mimo rodiče – s jiným vedoucím. Co nejvíc oddělit role rodič – vedoucí – dítě – člen oddílu. Na řešení a rozhodování by se mělo podílet co nejvíc lidí, oslabí se tím vliv rodiče. Dospělí by si měli často připomínat v jaké roli v jakém okamžiku vystupují. Jsem zde „za rodiče“ „za vedoucího“ „za kamaráda“ „za pomocníka“… Vhodný je nějaký přechodový rituál, třeba v oslovení. Na táboře nejsem mamka, ale používám oslovení, přezdívku, kterou se nechám oslovovat všemi jinými. Potlačovat své rodičovské ambice, umožnit dítěti, aby šlo svou vlastní cestou.
kolektiv autorů