Začalo to úplně nevinně. Seděli jsme v čajovně a povídali si o exotických jménech. S kterým se kdo setkal a při jakých příležitostech, co asi rodiče k volbě jména vedlo a jestli jméno nějak dál souvisí s osobností… no prostě – krafali jsme.
A já jsem přidala k lepšímu příběh naší Chloe.
Ty nejsi princezna! Ty jsi…
S tím jménem jsem se nikdy u dítěte nepotkala, pokud něco, pak se mně vybavuje jen vůně oblíbeného parfému – až jednou… Přišel e-mail od nějaké maminky, že by ráda přivedla dceru do oddílu. Není to úplně běžný postup při příchodu členů a další vývoj naznačil, že netuctové bude i pokračování. Mezi nás totiž přišla – Chloe. Půvabná jako obrázek, oblečená jak z katalogu. Menší kopie své maminky. Z chování a projevů maminky bylo zřejmé, že Chloe je její poklad, výjimečné jméno, výjimečná dívka. Modla. Střed světa. Opatrovaná, rozmazlovaná, maminka jí na schůzku nosila batoh, rychle přiběhla se svačinkou, pitíčkem, jen aby dívce nic nechybělo.
Po pár prvních schůzkách začal na povrch vyplouvat snad nejcharakterističtější rys naší Chloe. Pravidelným čtenářům této rubriky jistě hlavou šrotuje, jaký rys na Ch to asi bude? Nechám vás ještě chvíli bádat, najdete ho sami.
Tak šel život …
Situace první: Při rukodělkách, na které byla Chloe mimochodem velmi šikovná, se na jejím místě kupí nejvíc dílků, nejvíc ozdobných papírů, nejvíc, nejvíc, nejvíc. Chloe si nemůže vybrat, všechno potřebuje. U stolu s materiálem je vždycky první, jiným nedá šanci.
Příhoda další – z výletu: Jedeme vlakem a mezi dětmi – tak nějak normálně – putují pytlíky s bonbóny, sušenkami, Chloe si bere jeden a hned začíná smlouvat, vlastně ne, spíš oznamovat, že si musí vzít ještě žlutý a ještě neochutnala ten oranžový a ukaž, jaký je tam ještě? Sama však nenabídne, sedí se svým pytlíkem dobrot, rozhlíží se po ostatních. Štěpka se jí ptá, jestli by si mohla taky vzít. Odpověď? „Ne, už tam mám málo“. A podobně pokračovala celá víkendovka.
Nebo jindy: Při vydávání jídla se najednou začala tvořit fronta stojících. Co se děje? Chloe udělala „špunt“. Vybírá si totiž, na kterém chlebu je víc salámu a větší kousek sýra.
Chloe byla, moje babička by řekla „taká shánčlivá“ – naše instruktorky se vyjádřily jadrněji: je prostě chamtivá. Nikdy neměla ničeho dost. Ale dost jsme toho začínali mít my. Vedoucí i děti.
A tak se pídím, co že za takovým chováním je.
Příčiny:
- Výchova, ve které převládá důraz na hmotné „výdobytky“. Vlastnit a shromažďovat je rodinným životním stylem.
- Hyperprotektivní výchova (rozmazlování).
- „Slabý rodič“, který neumí odmítnout (aby byl oblíbený, aby jej mělo dítě rádo, aby nebyl sám), v podstatě takové kupování si lásky.
- Dítě neumí (není vychováno, ještě do toho nedorostlo) vcítit se do potřeb jiných, je nezdrženlivé, neumí odložit svojí potřebu.
- Nedostatek zájmu o dítě, citu a lásky, dítě má pocity nepřijetí a vlastnictví něčeho, shromažďování, ale i dětské krádeže mu nahrazují lásku, potřebu přijetí.
Ale co s tím? Nemáme právo zasahovat do stylu rodinného žití a výchovy. Je ale jen na nás, jaká nastavíme pravidla v oddíle. Nejsnazší je se takového člověka nějak zbavit, ale u nás tak pohodlní nejsme, my jsme pionýři.
Tvrdá škola?
Příhoda vánoční: Oslava Vánoc je u nás nejen tradiční, ale také radostná – je totiž dávací a dostávací. A to byl pro Chloe pěkný náraz. Sestrou chamtivosti je totiž závist… Pohledy, kterými sledovala rozbalování dárečků, byly nevěřícné. Radostné výkřiky – nechápala. Udivovalo ji potěšení projevené i nad maličkostmi. Bylo to – zcela nepřehlédnutelně – něco, co neznala.
Projevit štědrost k jiným a ne jen k sobě, to byla skutečná „zkouška ohněm“. Doma se s něčím, co bychom označili jako uměřenost, asi do té chvíle nesetkala. Bylo na ní vidět, jak na jedné straně trpí (nebyla zahrnuta nejvíce dárky), a vedle toho, když viděla, jak nad věcmi (nad nimiž ohrnula nos, vždyť šlo o drobné dětské dárky navzájem) ostatní děti projevovaly nelíčenou radost a děkovaly si navzájem, byla zjevně v rozpacích.
Chcete šťastný konec?
Chamtivost a závist jí ale ještě nezatemnily mysl natolik, aby se nad tím nebyla schopna zamyslet. I proto, že v oddíle mezi dětmi se jí líbilo, že v něčem dokázala vyniknout a ostatní jí byli schopni ocenit, od nás neodešla. A tak jsme vymýšleli, co a jak:
Co dělat
- Často dítě pověřovat rozdělováním nebo přípravou pomůcek, jídla, odměn… (rozdělit na tácky tak, aby měli všichni stejně).
- Při vybírání (např. jídla z tácu) jsme používat pravidlo 3 – tj. napočítat do tří, a pokud si dítě nevybere, něco mu určit.
- Při rukodělkách přidělovat materiál, ostatní „přídavky“ umístit na stůl, kam si pro ně budou děti chodit.
- Často si s dítětem povídat, dávat mu najevo, že nás zajímá.
- Důsledně používat rozlišení toho, co nás zlobí, štve, rozčiluje. Mrzí nás to, že si bere víc, než má, vadí nám konkrétní chování a ne dítě. Chování popisovat, ale snažit se nehodnotit.
- Nezměkčovat reakce ostatních dětí.
- Snažit se s dítětem (v soukromí) mluvit o dopadech jeho chování. Pokusit se ve vhodném okamžiku i pohovořit s rodiči.
Jestli očekáváte rychlý obrat, tak to vás zklamu. Nebyl. Náznaky změn byly pomalé, ale byly. A také dost možná jsme si všichni navzájem zvykli.
Vlaďka a kolektiv autorů