K dnešnímu tématu mne inspiroval článek o narůstajícím počtu nesezdaných párů, které sdílejí společnou domácnost a vychovávají společné děti. Je jich stále víc. Společně řadu let žijí jako manželé, ale nejsou manžely. Prý „papír“ nepotřebují. Svým způsobem mají pravdu, na společný život a rodičovství opravdu sňatek nepotřebují, ale má to i svá proti. Nekritizuji nesezdaná soužití – kolik je na světe párů, tolik je druhů soužití. Neuzavřením sňatku se ale dostávají právní nejistoty, aniž by si toho byli vždy vědomi.
Platná právní úprava počítá s nesezdanými páry (pojem druh a družka je zcela běžný). Její východiska ovšem, zřejmě z historických důvodů, počítají spíše s manželským soužitím a pamatuje na ně i občanský zákoník. V prvé řadě má manžel obvykle právo zastupovat svého manžela v jeho běžných záležitostech, tj. při obvykle se vyskytujících právních jednáních, zejména těch, která se opakují a jsou obvyklá – například při hrazení nájemného, běžné opravy bytu a jeho zařízení apod. Další „ochranné“ ustanovení praví, že opustí-li jeden z manželů bezdůvodně rodinnou domácnost a odmítá se vrátit, je povinen přispívat i na náklady rodinné domácnosti (a to je prosím „vysouditelné“). Oba manželé mají rovněž právo na stejnou životní úroveň, takže pokud spolu nežijí, pak ten, který má nižší životní úroveň (jednoduše příjmy), může žádat výživné na dorovnání (opět „vysouditelné“). Nic takového mezi „nemanžely“ není. Ti mohou leda požadovat výživné na společného potomka.
Mezi manžely uzavřením manželství vzniká tzv. společné jmění manželů. Fakticky to znamená, že do jejich společného majetku patří vše, co nabyl jeden z manželů, nebo čeho nabyli oba manželé společně za trvání manželství. Při rozvodu se má za to, že podíly obou manželů na vypořádávaném jmění jsou stejné. Při dělení se přihlédne k potřebám nezaopatřených dětí i k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, zejména jak pečoval o děti a o rodinnou domácnost a jak se zasloužil o nabytí a udržení majetkových hodnot náležejících do společného jmění.
V nesezdaném partnerství nic takového není, a pokud si nesezdaní partneři pořídí majetek (dokonce i nemovitost na hypotéku), situace je často až neřešitelná. Zvlášť fatální stav vyvolá, pokud jeden z partnerů není rozveden, žije s jinou partnerkou nebo partnerem a zemře. Pak je nesezdaný partner cizím prvkem, se kterým měl zesnulý náhodou děti. Zejména ženy v takovém postavení se ocitají bez prostředků a jsou vystěhovávány na ulici sice fakticky bývalou, ale právně stále ještě manželkou. Manžel je navíc zákonným dědicem, což v nesezdaném páru nemusí platit. Stranou nelze ponechat ani právo na informace o zdravotním stavu, zejména při úrazech, se kterými je spojeno bezvědomí partnera, a ten tak nemůže udělit souhlas s poskytováním informací. Podle § 33 odst. 3 z. č. 372/2011 Sb. zákona o zdravotních službách mají právo na informace o jeho aktuálním zdravotním stavu osoby blízké, mezi které patří druh, ale jak to dotyčný prokáže, toť záhada (ledaže by si předem navzájem vystavili potvrzení o tom, že jsou druh a družka, ovšem ještě jsem o tom v praxi neslyšel). Situaci lze řešit speciálním dokumentem sepsaným notářem, ale uzavření manželství mi stále připadá jednodušší.
Proč o tom všem píšu: máme svěřence nejenom dětské, ale i teenagery, a jim tuto informaci můžeme (a podle mého názoru bychom měli) směřovat. Samozřejmě velmi citlivě – podle statistiky je až 50 % dětí z neúplných rodin. Se znalostí výhod i nevýhod manželského svazku se později mohou sami rozhodnout, v jakém soužití budou žít.
Michal Pokorný, advokát,
právní zástupce Pionýra