Každý z nás asi někdy nějakou noční hru zažil a každý na ni má nějaké vzpomínky. Na každém táboře jsou jiné zvyklosti, noční hry mají různou podobu. Mezi dospělými kolují obavy, jestli jsou noční hry správné, instruktoři a mladí vedoucí se na ně těší, užívají si je. Jak to s nimi tedy je?
Ve své praxi školního psychologa velmi často s dětmi a třídami pracuji s emocemi. Vlastně i v uplynulém školním roce se většina mých zamyšlení točila kolem emocí. Tentokrát se bude točit hodně kolem strachu. Mnozí říkají, že by se děti neměly strašit, neměly vystavovat strachu, noční hry by se měly zrušit úplně. Dovolím si s tím nesouhlasit. Tedy s tou poslední částí o rušení nočních her. V průběhu celé naší činnosti děláme s dětmi hry za nějakým účelem, s nějakým cílem. Rozvíjíme u dětí tvořivost, pracujeme na překonávání obav z druhých lidí, rozvíjíme spolupráci mezi dětmi. I noční hry mají svůj cíl, kterým může být naplnění jednoho z pionýrských ideálů (Překonání), ovládnutí strachu, poznání sebe sama, svých slabých a silných stránek. Neměli bychom však v dětech vyvolávat záměrně velký strach. Nezvládnutí strachu se může projevit až s odstupem času, a to nechceme dětem předávat. Stejně jako morseovku neučíme děti najednou, i se strachem můžeme pracovat postupně. Jako první můžete zkusit týmovou hru v táboře, kde je pohromadě celý tým. Následovat může hra na louce, kde každý bojuje sám za sebe, ale zároveň jsou ve společnosti ostatních. A pokud obě aktivity zvládnou, můžete přejít v náročnější noční bojovku, kde se vyplatí jít samostatně, kde je větší potřeba odvahy, není nutné (nebo dobré) si svítit.
Za mě to lze všechno shrnout takto: Neberme dětem noční hry, ale nestrašme je. Jedině tak je naučíme, aby se nebály tmy.
Majda Zemanová
