Uršula k nám přišla po prázdninách. Bylo jí 8 let a působila jako prima holka, takže její úlety jsme zpočátku přičítali projevům v období adaptace na nový kolektiv a nové prostředí a neřešili jsme je. Jenže, jak čas plynul, začalo nám její chování vadit. Při soutěžích Uršula vždy vyžadovala, aby byla vedoucím soutěžního družstva, nechtěla být „pouhým“ členem družstva. Pokud její družstvo nezvítězilo, dokázala na všech najít chybu a pak zuřivě křičela, ba i dupala nohama.
„Uršula už zase brečí!“
zaznívalo od členů našeho pionýrského oddílu stále častěji. Svými požadavky dokázala okolí doslova terorizovat, a ty musely být do puntíku splněny. Vydupávala si vše po dobrém i po zlém. A jako pomocníka k docílení svého si zvolila pláč, někdy řev. Nebyl to ovšem lítostivý pláč, kdy se koulí po tváři krokodýlí slzy. Šlo o nářek, občas přecházející do skučení… Byl to projev vzdoru, agrese, prostě něčeho nezdravého, co v Uršule přebývalo. Demonstrativní vyjádření nesouhlasu s ostatními, pokud nebyl právě její návrh aktivity přijat, se dostavovalo téměř okamžitě. Nejdříve na to reagovali vedoucí, záhy děti. Sama jsem z toho byla rozladěná, ztrácela jsem trpělivost. Pohodová atmosféra v našem oddíle se vytrácela.
Jak to změnit? Co s tím udělat?
Jak pomoci Uršule, ale taky jak pomoci ostatním v oddíle, protože některé děti to vnímaly velmi negativně a svůj postoj dokázaly taky dát najevo. Nemůžu jen tak stát a přihlížet, jak se hroutí náš oddílový život, který jsme vybudovali a který nám fungoval, než Uršula přišla. Byla jsem z celé situace unavená i znechucená, protože jsem musela být stále ve střehu a připravena hledat řešení, které jsem někdy nenašla, protože snad ani nebylo. Snažila jsem se předvídat její reakci, nezřídka úspěšně, někdy jsem to neodhadla.
Po čase jsme stáli před rozhodnutím, že se s Uršulou budeme muset rozloučit, protože soužití s ní není možné. Stále jsem si ale říkala, že jsme ještě nevyčerpali všechny možnosti – byla v tom i špetka ješitnosti, když jsem si opakovala: To přece není možné, tomu musím přijít na kloub.
Sama, v duchu, ale i s dalšími jsme její jednání probírali. Před závěrečným rozhodnutím, co s Uršulou dál, jsem se vypravila k nim domů, abych s její maminkou zkusila promluvit podrobněji než při letmých setkáním před odjezdy na akce. No, a bylo hned jasno! Nebylo složité prohlédnout, že rodinný koloběh se beze zbytku točil kolem Uršuly. Jak Uršula řekla, tak se věci děly. Maminka v určitém období rezignovala, pláč a řev nechtěla poslouchat, tak ustupovala a už jen ustupovala.
Klid, důslednost
Už když jsem odcházela z návštěvy, spřádala jsem v hlavě plán, jak Uršule pomoct. Jak ji ukázat a třeba i naučit, že vše nejde získat jen dupáním a pláčem.
Probrali jsme to v oddíle a zkusili to. Jejího projevu jsme si začali nevšímat. Když bylo nejhůře, jedna vedoucí s ní odešla někde mimo oddílové dění a tam Uršulu pevně objala. Ale předváděli jsme jí odlišný přístup. Zažívala jinou reakci, než byla zvyklá. V klidu a opakovaně jsme jí vysvětlovali, že není doma a že tady platí jiná pravidla chování. Nezvyšovali jsme hlas, vše řešili v klidu a pohodě. Ne tak Uršula, která z toho byla hodně překvapená a zaskočená, že náhle všechno není podle ní. Zatím nám to nepřiznala, ale odhaduji, že měla z oddílu nakročeno – ale přece jenom: byli jsme prima parta.
Neustoupili jsme ani o píď, byli důslední. Netvrdím, že to bylo snadné, stálo nás to hodně sebezapření. Trvalo to navíc hodně dlouho, někdy jsme se nevyhnuli chmurným myšlenkám, zda to má cenu, jestli by nebylo lepší to vzdát. Pak to ale přišlo: pláče a vzdoru začalo ubývat.
Ani dnes nemůžu říct, že soužití s Uršulou je ideální, ale dokážeme spolu fungovat. Těší mě, že jsme ji ukázali, jak bez pláče a vynucovacího chování lze dosáhnout cíle, že není důležité být vždy první. A také to něco naučilo i nás.
A určitě bychom dokázali více, kdyby i maminka přistoupila na naši výchovnou taktiku a pravidla.
Příčiny:
- Prvopočátek vztekání, brečení, vydupávání je třeba hledat ve vztahu matka-dítě. Ti spolu mají nejtěsnější vztah. Dítě jí rozumí, sleduje její tvář, učí se rozumět nejdříve citům a pak slovům. Zde se projeví vše, co si maminka osvojila jako dítě.
- Nedůslednost při výchově, bezbřehost, dítě má neomezený prostor svého počínání a stále se mu ustupuje.
- Dítě nedostává adekvátní zpětnou vazbu ke svému chování. Pro rodiče je jednodušší dítěti ustupovat.
- Příčinou vztekání a pláče mohou být neurózy, traumata nebo neurologická onemocnění.
Co dělat:
- Vést děti k empatii (vcítění do jiných osob).
- Nastavit pevná výchovná pravidla a ta pak dodržovat, neustupovat!
- Využívat důslednosti k získání správného návyku chování dítěte.
- Při vztekání a pláči přistupovat k dítěti klidně, bez křiku.
- Zamyslet se nad svým chováním a jednáním – dítě přebírá vzorové chování od dospělých.
- Při projevech vzteku a pláči se doporučuje přistoupit k dítěti a pevně ho obejmout.
kolektiv autorů