Stejně jako dospělí, tak ani děti nemají své vzájemné vztahy jenom ideální. Děti nejsou jednoduchým, tvárným materiálem, imunním vůči tlaku okolí. Divili bychom se, jak hluboce a citlivě vnímají veškeré dění kolem sebe. V rodině, ve škole, v partě kamarádů. Mnohé názory, konkrétní postoje a činy přebírají ze světa dospělých. S ohledem na věk a životní zkušenost to není ještě jejich vlastní názor, postoj a čin. Ale platí, že tato „nápodoba“ dospělých je může utvrzovat v přesvědčení, že mají pravdu, že jednají správně, že právě takový či onaký postoj k „věci“ je „in“, že takové je obecné smýšlení.
Není žádným tajemstvím, že v posledních letech se prohloubily ekonomické a sociální rozdíly mez lidmi. Některé rodiny stačí držet krok a mají vzhledem ke svým příjmům možnost uspokojovat i rostoucí nároky dětí. Jsou však rodiny (neúplné, nefunkční), které s ohledem na svou ekonomickou situaci těžko vyhoví i nejzákladnějším potřebám dětí. U předškoláků a žáků prvního stupně základní školy se jejich vzájemné vztahy z hlediska materiálního „vybavení“ ještě výrazněji nevyhrocují. Na druhém stupni už funguje vědomí, že každý „někam“ z hlediska toho, co má, co vlastní, patří. Měřítka jsou naprosto jednoznačná. Máš značkové džíny, boty, školní batoh, snad i ponožky – jsi sice trochu „mastňák“, ale jsi „in“. Nosíš džíny z tržnice, obouváš boty koupené ve stánku a batoh není značkový – jsi „socka“. Tedy sociální případ, vyvrženec. Téměř nepředstavitelné je nemít dotykáč. A ještě se hodnotí značka a cena…
Toto „dělení“ se částečně promítá i do činnosti spolku. Mnohé může vedoucí oddílu či klubu usměrnit. Vše začíná od maličkostí. Na oddílovou výpravu není potřeba chodit v „adidaskách“ – spíš naopak. Mobilní telefon není životní nutností. Tím nemá být řečeno, že oddíl je únikem před realitou, kde se uměle stírají objektivně dané rozdíly. Ale může být prostředím, v němž není třeba se poměřovat v tom, jak jsem oblečen, obut, zafinancován kapesným. Tady se měří zcela jiné hodnoty a výkony. Při hrách, soutěžích, ve vzájemných vztazích. Zde se nemusí nikdo předvádět, co a za kolik má, ale co má v sobě, jaký je. Tady se učí, jaká je cena lidského života, v čem spočívá jedinečnost každého člověka. Oddíl vede děti k poznání pravdy, že smysl života není v hromadění věcí, ale v něčem docela jiném. Totiž ve schopnosti „zanechat nějakou stopu“. Ne v bance, v peněžence, ale v myslích a srdcích ostatních lidí. Je příjemné být bohatý a moci si dovolit téměř vše. Ještě příjemnější je však vědět, že nejsem sám, že mohu být ve skupině stejně smýšlejících a jednajících lidí.
Není bez zajímavosti, že kolikrát ty „socky“ žijí bohatým a šťastným životem plným lásky. V rodinách, kde mají hluboko do kapsy, mají k sobě všichni mnohem blíž – hlavně k dětem. Nezahrnují je věcmi, ale láskou.
Po několika letech strávených v dobrém oddíle si dítě do života odnese mnohem víc, než to, které je uzavřeno v přepychově zařízeném pokoji, baveno elektronickými zázraky. V oddíle se děti ještě naučí jedné věci. Totiž lidské solidaritě a pomoci. Například pomohou kamarádovi, jehož rodina na to prostě nemá, aby mohl jet na tábor. Darují mu potřebné vybavení – třeba z odložených, ale stále funkčních věcí – protože si mohly koupit úplně nové.
Socka:
- je dítě, které ostatní neberou, není uznávané;
- často je terčem posměchu a nemá kamarády (nebo jen málo);
- je to nešťastná pozice, ale ještě NEJDE o šikanu;
- nezřídka se svou pozicí hodně trápí, ale příliš se nesvěřuje.
Postup vedoucího:
- pomýšlet na to, že dítě za své sociální postavení nemůže a není v jeho silách tuto situaci změnit;
- vedoucí může zvážit a vkusnou formou nabídnout rodičům takového dítěte věci nebo pobyty za sníženou cenu;
- pomoci se získáním sociálních zkušeností − nejčastěji jde o neschopnost správné komunikace s vrstevníky/kamarády;
- více a důsledněji ho zapojovat;
- méně formální kolektiv snáze učí komunikovat.
kolektiv autorů