Do oddílu Šarlotu přivedla kamarádka. Byla to taková skoro „neviditelná“ holka. Tichounká, plachá, sebevědomí veškeré žádné, přesně „střižená“ podle rčení „Sedávej, panenko, v koutě, budeš-li hodná, najdou tě“. Zkrátka „šedá myška“.
V přátelstvích dětí už to tak bývá – zvláště u děvčat – že se méně průbojná holka přimkne k sebevědomé kamarádce. Ta jí dodává jistotu, poskytuje zázemí a přivede ji mezi ostatní vrstevnice, mezi nimiž pro ni vytvoří „životní prostor“.
Zpočátku se v oddíle jedna neobešla bez druhé. Pokud na schůzce chyběla Lenka, nebyla tam ani Šarlota. Když se tvořily táborové dvojice na ubytování ve stanu, mělo se postavit nějaké soutěžní družstvo, musely být spolu, občas i za cenu reptání. Přestože nebyly v žádném rodinném ani příbuzenském vztahu, vžilo se označení „dvojčata“. Všude a vždy spolu, jedna bez druhé ani ránu. Někdy bylo zřejmé, že si Lenka užívá její závislost hraničící občas až s poddanstvím. Až…
Myška Šarlota toho ve svých třinácti hodně přečetla. Nebyl pro ni problém podat snad jakoukoli „encyklopedickou informaci“. Klopila přitom oči, mluvila tiše a nevtíravě. Ale výstižně, s bohatou slovní zásobou, přesným a jasným vyjadřováním. A hlavně s úžasným přehledem. V tu chvíli šla plachost stranou.
Právě na tom bylo potřeba postavit individuální práci se Šarlotou (ale vlastně i s Lenkou). Oddíl – to není jen tak nějaká množina dětí, ale tvoří ho jednotlivci s různými vlastnostmi, klady i zápory, přednostmi i mindráky. Žádné dítě není jenom v minusech. V každém je něco, na čem se dá stavět, a tím posilovat jeho sebevědomí. Právě to vedoucí promyšleně dělala.
Začala Šarlotě po nějakém čase svěřovat úkoly, které souvisely s její čtenářskou zdatností a z ní plynoucí schopností být „živou encyklopedií“. Právě ona například v rámci přípravy oddílové výpravy nastudovala všechno o hradu, který měli navštívit. O jeho historii dokázala vyprávět tak poutavě, že by se v pohodě mohla utkat se znalým průvodcem. A když na závěr připojila napínavou historku, přestala dokonce mluvit tiše. Předvedla slušný hlasový fond spojený s drobným hereckým výkonem.
Jednou si podobnou příležitost nenechala ujít, i když se její „dvojče“, Lenka, na výpravu nedostavila. Zjistila, že to zvládá sama, že ji ostatní v oddíle berou, že se dokonce těší, až jim bude vyprávět. A nebylo to jenom na výpravách. Dokázala udělat slušný úvod lecjaké činnosti, která se v oddíle opírala o nějaký zajímavý lidský počin – ze života, z přírody, ze sportu, techniky, vědy… Přispívala vedoucí v motivaci k mnoha oddílovým akcím (a pomáhala tak i sama sobě).
Postupem času získala sebejistotu. Už nešlo pouze o výkony dosahované znalostmi z četby. S chutí se pouštěla do všech aktivit a začala „bodovat“ jako ostatní. Chvíli to trvalo, proměna neproběhla ze dne na den ani z měsíce na měsíc, ale za čas se nenápadná, šedá myška proměnila v přiměřeně sebevědomou dívku – oblíbenou členku našeho pionýrského oddílu.
Neprůbojnost:
- často dána úzkostí ze změny prostředí, kontaktu s cizími lidmi (sociální úzkost);
- výchovou v rodině − rodiče (často starší) tlumí přirozené aktivity dítěte − pohybové hry s ostatními dětmi (obavy z úrazu…);
- špatná zkušenost z raného dětství se stykem s okolním světem (např. nástup do mateřské školy);
- častá komunikační bariéra.
Postup vedoucího:
- velmi citlivý;
- projevovat dítěti zájem, povídat si s ním − získat si jeho důvěru;
- posilovat sebevědomí dítěte, aby postupně překonávalo ostych;
- zjišťovat, co jiného kromě návštěvy oddílu dělá, jaké je jeho rodinné zázemí, co ho baví, v čem vyniká − na základě toho pověřovat postupně úkoly − stupňovat nutnost projevu vlastní aktivity;
- dávat velký pozor na přiměřenost při stanovení obtížnosti, aby dítě neselhalo, nezažilo pocit trapnosti − došlo by k dalšímu „zapouzdření“.
kolektiv autorů