Spřátelili se s ním ještě více. Uměl vyprávět strašidelné historie, až při nich mráz přecházel po zádech, i příběhy veselé. Dozvěděli se, že studuje lékařství. Dříve bydlil také ve Staré čtvrti. Uměl pískat přes zuby i na prsty, napodobit kukačku a kokrhat jako kohout. Líbilo se mu to, co se líbilo jim. Za městem s nimi běhal o závod, skákal a smál se s nimi. Zajímal se o jejich školní starosti a vždy jim poradil, když si s něčím nevěděli rady. Titulek i úvodník dnešního článku jsou úryvky z knížky J. Foglara Hoši od Bobří řeky. Povídat si budeme o osobnosti vedoucího.
Jaký by měl být správný vedoucí oddílu? Tady bychom mohli vypsat celou hromadu vlastností a odkázat na spoustu literatury. Vedoucí musí být organizátorem, moderně bychom mohli říci manažerem, měl by být maximálně spravedlivý a čestný… Pojďme na to ale trochu jinak.
Začněme kamarádstvím, vedoucí by měl být pro své členy kamarádem. Nejde jen o to, že mu mohou tykat a sem tam si z něj tropit žerty. Kamarádství tady vnímáme tak, že vedoucí je jedním z nich, člen oddílu jako každý jiný. Asi není potřeba to více rozebírat, už jsme mluvili o zapojení dětí, pokud se děti podílejí na organizaci činnosti, musíme je vnímat jako sobě rovné. Rolí vedoucího tedy je takovýto vztah vybudovat. To má i ten výtečný důsledek, že se děti naučí své vztahy budovat jako rovné, kamarádské.
„Zdá se to být docela oříšek, být ideálním vedoucím, takovýto Mirek Dušín snad ani neexistuje.“
Vedoucí by měl být zábavný a zajímavý, morous asi děti moc nezaujme. Vedoucí by měl umět nějaké zajímavé věci a ty, které neumí, by jej mohly inspirovat k poznání. Rozhodně by to neměly být běžné věci, co umí každý. Děti touží po dobrodružství, po něčem novém, nepoznaném. Takže potřebujeme nabídnout něco, co neprožijí ve škole nebo s rodiči. Není ale třeba se toho děsit, máme k dispozici spousty zajímavých her, všelijakých dovedností nebo třeba i starých řemesel. Využít můžeme příběhy skutečné i smyšlené, získané z knížek i třeba vlastní vymyšlené. Je super, když má vedoucí fantazii a k tomu je šikovný, takže se spoustu věcí naučí. Úplně nejlepší je ale vlastní zkušenost, kterou jsme získali jako děti, když jsme sami do oddílu chodili. A můžeme ji dále rozvíjet na různých setkáních a výměnách zkušeností. Možná jsi slyšel třeba o CVVZ nebo Kamínkách.
K předchozímu se váže i způsob, jak s dětmi mluvit, jednat. Vedoucí by měl být trochu herec. Zvládat různé role, být schopen zabalit činnost do atraktivního příběhu. To děláme často docela dobře u celotáborových her, ale umíme to i jindy? Krajina, kterou procházíme na výletech, nemusí být jen kulisou pro naše hry, můžeme oživit dávné události, které se v daných místech staly. Nebo si pomocí fantazie můžeme příběhy dotvořit, vydat se po stopách nějaké záhady či tajemství.
Samotný vedoucí by měl být záhadný, tajemný, ale zároveň známý a blízký. Není nutné, aby o nás děti věděly úplně všechno, můžeme ale své vlastní zážitky z dob mládí využít. Vzít děti na místa svých dávných dobrodružství, přivést jim své kamarády (třeba i jako pomocníky s pátrací hrou), povyprávět jim, co jsme sami v jejich věku zažili. Staneme se tím pro děti bližšími. O tom jsme si už také povídali, když jsme mluvili o tradicích.
Vedoucí by na sebe měl mít vyšší nároky, než má na jiné. Je to těžký úděl, ale pokud fungují ty předchozí vlastnosti, jsme pro děti velkým příkladem. Chtějí být jako my, a to po těch dobrých i špatných stránkách. Je vcelku snadno pochopitelné, že vedoucí by neměl kouřit (byť ne každý to dokáže) a pít nadmíru alkohol (před dětmi by neměl pít vůbec). Také by neměl lhát, být líný, naopak by měl být spravedlivý, mít silnou vůli, dodržovat zdravý životní styl. Zdá se to být docela oříšek, být ideálním vedoucím, takovýto Mirek Dušín snad ani neexistuje. Každý z nás má sem tam nějakou charakterovou kaňku, ale i s tím se dá pracovat. Vedoucí by měl být upřímný a na svých nedostatcích pracovat. Dětem pak věci nezatajovat (stejně se to dozví), naopak může být zajímavé se přímo dětí zeptat, čeho si na nás cení a co se jim naopak moc nelíbí (to ale citlivě, ne každý je připraven na kritiku a děti umí být nepříjemně upřímné).
Když si znovu přečteš ten úvodník, zjistíš, že Rikitan pro své chlapce takovým skutečně byl. Jejich zájem získal skvělými nápady, vždy měl zásobu zajímavých her a zábav. Také uměl vyprávět strašidelné historie nebo kokrhat jako kohout, tedy měl v sobě trochu té herecké múzy. Připravil pro chlapce během tábora pátrání po Zelené příšeře. A třebaže to vlastně byla jen hra, chlapci to vnímali jako skutečnost. Rikitan byl dobrým příkladem pro své chlapce. V knížce je to poměrně jednoduché, ale zkusme to i v reálu. Být svým chlapcům a dívkám v oddíle skutečným vzorem, zábavným a tajemným kamarádem, kterým sami jednou budou chtít být.
Ráma