Panika. Slovo často používané v souvislosti s náročnými situacemi. Slovo často chápané jinak, než jaký je jeho skutečný význam. Ale bohužel je panická ataka v posledních letech skloňována častěji, než bychom chtěli. Možná jste slyšeli na předávání Slavíků mluvit Richarda Krajča o tom, jak trpí panickými atakami. Nebo jste četli rozhovor s jinou slavnou osobností, která se přiznává, že její život provází panické ataky. Za sebe jsem ráda, že o tom otevřeně mluví, protože se to může týkat i vás nebo vašich dětí na táborech či schůzkách.
Co to vlastně je panická ataka? Nejprve je potřeba si říct, co je to úzkost. Úzkost se u člověka projevuje jako nepříjemný pocit ohrožení a napětí bez zjevné příčiny (v tom se liší od strachu). Tento stav může trvat krátce, ale i dlouhodobě, a na rozdíl od strachu neslouží k naší obraně či aktivaci, není funkční. No a když je takové úzkosti moc, přichází panická ataka.
Projevy úzkosti a panické ataky:
• narušení dechu – hyperventilace (čím víc kyslíku máme, tím jsme úzkostnější);
• tíha na hrudníku, sevření krku, knedlík v krku;
• zrychlený tep;
• třes;
• pocení, rudnutí;
• pocity na omdlení;
• bolest hlavy;
• závratě;
• napětí ve svalech;
• pocit ztráty kontroly;
• pocit ohrožení;
• strach ze smrti;
• potřeba pohybu x pasivita.
Co dělat, když se potkám s panickou atakou u dětí v oddíle?
V první řadě je nutné zachovat klid. Vím, že se to lépe řekne, než udělá, ale v každé náročné situaci musíme nejdříve zklidnit sami sebe, abychom mohli správně zklidnit toho druhého. Pokud se necítím na to, abych mu pomoc poskytl, tak to přenechám někomu jinému.
Další rady najdete v příštím čísle.
Majda Zemanová
