Pomahač Patrik

Patrik patřil mezi nejoblíbenější děti. Proč by taky ne, když opravdu často s něčím pomáhal ostatním. Skoro by si člověk řekl – ztělesněný ideál Pionýra. Navíc měl dar empatie, a tak velmi citlivě odhadl situaci, ve které může být užitečný. Nevtíral se a toho si také všichni rychle všimli. Jeden by si řekl, že takové dítě snad ani žádný problém mít nemůže. Život ale ukazuje, že nic není černobílé. Patrik totiž nechtěl hrát hry, ve kterých se stával soupeřem.

Možná si řeknete, že to není problém. Potíž by mohla být spíš s tím, kdyby ho ostatní využívali. To by se asi skutečně mohlo stát, Patrik měl ovšem odhad na situaci. Stejně empaticky, jako pomoc nabízel, tak s ní také šetřil. Na dotaz: „Nemůžeš mi sbalit spacák?“, říkal vždycky. „Můžu ti pomáhat, ale začít musíš sám…“ V tomto ohledu znal svoji cenu. Jeho slabina byla někde jinde. Vlastně to ani jako slabina zpočátku nevypadalo. Když jsme například hráli nějakou deskovou hru, ve které se uplatnila role „bankéře“, Patrik po ní rychle sáhl. To ale není nic neobvyklého. O tuto úlohu se děti „perou“ často. Nebylo ani nápadné, že se k této funkci Patrik hlásil často.

Až později jsme si všimli, že Patrik prostě tento typ her nehrál. Nehrál vlastně kdykoli se měl poměřovat s vrstevníky. Tak ještě podpořit soutěžního ducha a pomoci svému týmu – to ještě šlo. Ale hrám, ve kterých máte porazit své kamarády, se důsledně vyhýbal. A to žádný posuv nenastal ani po roce, kdy náš oddíl velmi pravidelně navštěvoval. Určitě by to jeho nesoutěžení nezpůsobilo odchod z oddílu, ale život prostě nějaké poměřování vždycky přinese a je dobré se na to nějakým způsobem připravit. Tak jsme si začali uvědomovat, že jinak skvělému Patrikovi budeme muset nějak pomoci pro změnu my. Jenže otázka zní jak?

Všemožné nabídky, povzbuzování, rady, hecování apod. nic nepomáhalo. Vždycky si nakonec prosadil svou. Ani hraní po dvojicích (např. za jednu herní postavu) nebylo vždycky účinné. Zkrátka už to vypadalo jako bludný kruh, ze kterého není cesty ven. Přesto se v nitru toho malého člověka zřejmě odehrával velký boj. Obava z prohry, špatného hodnocení a pocitu být poslední zřejmě byla silnější než touha zkusit si něco opravdu zahrát. Nedokázal riskovat ztrátu svých „kladných bodů“ ve společenském žebříčku oddílu.

Přesto se po čase ukázalo, že počet situací, kdy musel alespoň na chvíli zastat roli některého z hráčů, se přece jen zvýšil. Nejčastěji k tomu docházelo, když se podmínky pro hru nějak zhroutily. Například, když si některého z hráčů vyzvedli rodiče o chvilku dříve a někdo musel hrát místo něj. Nebo třeba když šlo o hry, které mají vyplňovat čas, kdy všechny děti nemohou dělat nějakou činnost najednou, nebo třeba čekají, až jim nějaký „výrobek uschne před položením další vrstvy…“ V takových situacích motivace pomoci hře vítězila nad rizikem ztráty ve hře – která by se bez něj nedala hrát vůbec – tedy rovnou byla prohrou pro všechny.

Možná šlo o malý krok pro Patrika, ale pro nás se tím najednou otevřela velká šance, jak se s Patrikovou slabinou vypořádat. Pečlivě jsme proto sledovali, které hry Patrik hraje a jakých rolí se v nich ujímá. Při organizování drobných her jsme se pak snažili navozovat stejné nebo alespoň podobné podmínky, a tak se Patrik postupně začal chytat i v těch jeho „neoblíbených“ soutěživých hrách. No a my jsme si mohli říct, že se nám podařilo pomoci někomu, kdo nám tu pomoc určitě nezůstane dlužen – i když se pro to nepomáhá…

Poznámka: Jak se takové dítě zachová v případě, že všichni plní nějaký soutěžní úkol? Na to není jednoduchá odpověď, protože i reakce dětí může být rozličná. Některé děti si rovnou třeba i „sednou stranou“, jiné se do hry zapojí. O to složitější pak bývá takový problém rozpoznat.

 

Tom a kolektiv autorů