„… a ještě tady máme poslední bod táborové schůze. A to je seznam dětí, které s námi na tábor pojedou. A pojedou?“ Ostatní se diví mému tázacímu tónu. „Hele, proč se vlastně ptáš, jestli pojedou?“
Tady někde začíná náš příběh do „kartotéky“ dětí, které mají nějaké speciální potřeby. Po schůzce na mě čeká maminka Pavlíny.
Kdo je Pavlína? To je taková malá dračice s velice dominantním starším bráchou. Taková trochu zlobilka, trochu třeštiprdlo, někdy milá, někdy no… – vždyť to znáte. Do oddílu chodí od první třídy a teď je ve třetí. Je někdy hyperaktivní, „střílí bez míření“. Na schůzky přichází pozdě, někdy klidně v půlce, přihlášky kamkoli dodávají pozdě ona i brácha. Když se potkají, tak spolu „bojují“, on se jí často posmívá a uráží. Ještě že chodí každý do jiného oddílu.
Možná si říkáte, proč se o tom tak rozepisuji? Proč Pavlínu tolik představuji? Proč se zdráháme a rozhodujeme, jestli jí vzít na tábor?
Maminka nám asi měsíc před konáním tábora sdělila, že má Pavlína starosti s vyměšováním, prostě ne vždycky stačí doběhnout na záchod, pokaká se klidně vprostřed hry. Zatím s tím nic nedělali, ještě pořád si myslí, že se nic neděje. Po zdravotní stránce je však dívka v pořádku.
A tak začínáme diskutovat, vzít či nevzít. Zvládneme to? Jaké nás mohou čekat překážky? Jaké to asi pro Pavlínu bude, když ji nevezmeme nebo když se „TO“ přihodí? Oscilujeme na ose nebrat – brát (tábor bez elektriky, v lesích, suché WC dál od tábora, koupelna improvizovaná, na potoce…). Ale zase – Pavlína se na tábor těší. A co brácha, nebude to voda na jeho mlýn, nebude se jí posmívat, že nikam nejela, nebo o sestřiných potížích bude vykládat ostatním? Příliš mnoho otázek a místo odpovědí jen naše domněnky.
Co tedy dělat?
Nejdřív se musí domluvit vedoucí, jestli sami zvládnou situaci, když se Pavlína pokaká. Je jasné, že pro někoho může být nepřekonatelný problém převléknout kalhoty a pomoci s hygienou. Pokud by se takový člověk nějak příliš moc nutil do potýkání „s pokakanými kalhotkami“, tak by mohla narůstat averze vůči dítěti.
Pokud odpověď zní ANO, tak je užitečné sejít se s maminkou a probrat technické možnosti – co dělají, když se „TO“ přihodí. Umí se dívka sama umýt, převléci, co s prádlem, zvážit možnost plenkových kalhotek, které jsou k nerozeznání. Spolu s někým z rodičů v klidu, s dostatkem času a hlavně opravdu v soukromí a diskrétně probrat s dítětem, že o tomto problému víme, že to ví jen omezený okruh dospělých a že se může spolehnout na to, že se o tom od nás nikdo nedozví. Normalizovat situaci, tj. ano, může se to stát, je to nepohodlné, ale dá se to nějak vyřešit. Probrat konkrétní kroky, které má dítě udělat – vyhledat určeného dospělého a ten to pomůže situaci řešit.
Pokud jsou akce mimo místo, které dítě zná, tak je pro všechny užitečné hned po příchodu ukázat, kde je záchod. Případně jít na záchod společně, v jeden čas (ve školce taky všechny děti před procházkou jdou na záchod nebo se jim to alespoň připomene).
Důležité je ochránit dítě před možným posměchem ostatních. Není vhodné, když „domlouváme“ dítěti s tím, že tohle dělat nemůže, protože už je velké a šikovné…
Vlastní řešení situace je na rodině a většinou to bývá běh na dlouhou trať (různá lékařská vyšetření, psycholog, někdy psychiatr…).
Pokud byste nenašli v oddíle nikoho z vedoucích, kdo by byl ochotný se ujmout technického řešení situace, je potřeba mamince říct, že prostě nyní nejste schopni to nějak zabezpečit. Máte právo se takto rozhodnout bez pocitu selhání či neprofesionality. Často říkám, že říct se dá leccos, jen záleží na způsobu, jakým to říkáme.
A jak to bylo dál?
Čekáte happy end? No, ten se nekonal… Nebo vlastně…
Pavlína s námi na tábor odjela. První tři dny se vznášíme v euforii, nic se neděje, Pavlína vše zvládá. Ale potom několik pokakaných dnů, kdy postupně přes veškerý takt a pomoc vedoucích Pavlína začíná zatajovat a zatajovat. Po domluvě s rodiči odjíždí z tábora dřív, vrací se na ukončení.
…v září opět chodí do oddílu, jezdí na víkendové akce a letos v létě to zkoušíme na táboře znova. Držte nám palce.
A ten happy end? Rodiče se o Pavlínky pokakávání začínají zajímat a důsledně jej řešit. Posledních půl roku je „bez problému“.
kolektiv autorů
Příčiny:
- Patrně se jedná o neorganickou enkoprézu, tedy vyprazdňování stolice na nevhodných místech, v nevhodném čase, do oblečení, a to v době, kdy by to již dítě svým vývojem mělo zvládat.
- Neorganické zjednodušeně znamená, že zdravotní stav není příčinou těchto potíží – tělesně je dítě v pořádku.
- Enkopréza může být součástí poruch chování anebo se může vyskytovat izolovaně.
- Příčina není snadno zjistitelná.
- Jednou z příčin může být též nedůslednost a nezvládnutý nácvik chození na WC,
- zácpa a následná bolestivost při vyměšování,
- částečně i hyperaktivita, kdy dítě pro řadu jiných aktivit nevnímá signály toho, že se mu chce na záchod, neodhadne čas…
Co s tím:
- Neděláme si aspirace na to, že my potíž vyřešíme.
- Rozmyslíme se nejprve v kruhu dospělých, jestli jsme schopni se s touto starostí prát.
- Je dobré konkrétně určit, kdo se většinou o pokakané dítě postará.
- Domlouváme s rodinou technické možnosti (výměna oblečení, dostatek jednorázových vlhčených ubrousků, co se znečištěným prádlem – jak si jej rodiče vyzvednou nebo je v našich silách zabezpečit přeprání?).
- Dítě musí vědět, kdo je „jeho pomocník“, kdo mu pomůže potíž vyřešit.
- Připomínáme záchod (buď všem menším dětem), posíláme na záchod, jdeme s dítětem.
- Nikdy se neposmíváme, nekáráme, nezesměšňujeme, neironizujeme.
- Pokud si toho všimnou ostatní děti, snažíme se situaci zlehčit (může se to stát i nám, přidáme klidně i nějakou vtipnou „kakací historku“).
- Při rozhovoru s dítětem užíváme adekvátní slova, neschováváme se za taktní „TO“.
- Necháme si zadní vrátka, kdyby byl problém nad naše síly.