Když si něco Pavel umanul, běda aby to nedostal. On to prostě musí mít! Vždycky věděl všechno nejlépe, vždycky měl pravdu. Tahle vlastnost není nejlepší cesta k úspěchu, spíš naopak.
Nebylo oddílového setkání, víkendovky, akce, kdy by Pavel neukázal svoji tvrdohlavost. Ustoupení od svého názoru vnímal jako projev slabosti. Nepomohl rozhovor, příkaz, přesvědčování…
A jak se projevovala jeho tvrdohlavost?
Tak třeba při rukodělkách postupoval vždy svojí cestou, nedodržoval doporučené postupy. Když se něco nepovedlo, pak rozhodně nepřijal názor, že to bylo kvůli nedodržení návodu. Nebo když jsme vyjížděli na výpravu vlakem, pak měl být podle Pavla zvolen autobus. Když jsme vyšli na turistickou vycházku, chtěl vždycky jít jinou cestou. A když navrhl jinou cestu a ta zrovna nevyšla, protože byla dle názoru ostatních méně atraktivní, tak nikdy nepřijal jejich kritiku. Urazil se, přestal komunikovat, někdy dokonce používal nepřijatelné slovní výrazy na adresu dětí. Svoji přehnanou umíněnost neviděl, druzí byli ti špatní.
Na hranu to dohnal při jedné výpravě, když se odmítl obléct podle počasí. Bylo chladno, ale Pavel šel v kraťasech a tričku. Nepomohlo ho přesvědčovat. Bylo mu viditelně chladno, ale nepřistoupil na to, aby se přioblékl. Byl to spíš boj „kdo s koho“, prostě byl v takovém stavu, že i kdyby šlo o život, tak neustoupí. Aktivity jsme museli přesunout do místnosti a celý program změnit, aby se Pavel moc nenachladil. Samozřejmě, že druhý den měl nudli u nosu, kýchal a bolelo ho v krku. Ale za všechno jsme mohli my, protože jsme vymysleli program do přírody. A takhle to bylo s Pavlem pořád. Pravděpodobnost, že Pavel přijme kritiku „zvenku“ a změní názor, byla zhruba stejná jako šance vyhrát tam, kde jsme ani nevsadili. Bylo jasné, že jestli se má Pavel naučit někomu ustoupit, musí se dostat do sporu sám se sebou – do situace, kdy bude trvat na dvou neslučitelných věcech. Na nás bylo k tomu vytvořit příležitost – a jak to udělat lépe, než Pavla pověřit, aby něco sám zorganizoval pro ostatní. Pavel samozřejmě na takový návrh horlivě přistoupil (konečně bude jen a jen po jeho…). Součástí dohody ovšem bylo, že bude následovat zpětná vazba od ostatních a (což bylo obzvlášť důležité), že Pavel bude muset po aktivitě vybrat některé z ostatních dětí a ocenit jejich přínos.
A tak si Pavel na jedno odpoledne vymyslel sportovní klání v různých disciplínách na hřišti nedaleko klubovny. Nic jsme mu dopředu nenařizovali, ale občas jsme utrousili nějaké doporučení (a počítali s tím, že je odmítne). Tak návrh na přijetí pomocníků nepřipadal v úvahu, Pavel musí přece všechno pohlídat sám. Když jsme mu říkali, že si disciplín vymyslel moc, nehodlal nic ubrat, protože pod jeho řízením půjde vše jak na drátkách…
A pak přišel den D. Ačkoli jsme museli Pavla pochválit za opravdu pečlivou přípravu, samotný průběh už nešel podle jeho představ. Soutěže vázly, protože Pavel zkrátka nedokázal zároveň stopovat stovku, měřit délku skoku snožmo, dělat rozhodčího při foukané a ještě si k tomu sám zasoutěžit. Všude se na něj čekalo, ozývalo se reptání a brzy bylo jasné, že nemůžeme všechno stihnout ani náhodou. Naštěstí několik starších dětí se dohodlo, rozdělily si mezi sebou, kdo co zastane, a prostě přišly Pavlovi bez velkých debat na pomoc. Pavel se kroutil, ale i on viděl, že to jinak nejde. To samozřejmě nepřiznal, na oko se velkoryse podělil o funkci…
Když jsme si poté povídali, jak bylo dohodnuto, na Pavla se hrnula kritika a nebylo na koho hodit vinu, protože za všemi rozhodnutími stál sám… A i těžký okamžik ocenění ostatních přišel a Pavlovu pochvalu si logicky vysloužili ti, kteří mu nakonec vtrhli trn z paty…
Pavel je stále členem našeho oddílu. Už poznal, že odlišný názor nemusí být výzvou k souboji. Postupně přicházely i drobné změny v chování k ostatním dětem, občasné záblesky respektu k ostatním. Pavel je dál pořádný paličák, to se nezmění. Někdy při vycházení s ním pomáhají takové ty obdivné tanečky – jak to ten náš Pavel úžasně vymyslel a skvěle připravil… Jindy to skřípe a jiskří, protože tvrdohlavost není vlastnost pro klidné soužití.
Pavla bereme takového, jaký je. Vnímáme jeho vlastnost, dokonce si myslíme, že jsme dopředu připraveni na jeho reakce, přesto nás občas dokáže překvapit. Osvědčilo se nám (i když je to těžké) nic moc si z toho alespoň zdánlivě nedělat. Někdy atmosféru odlehčí udělat si z toho vyloženě srandu, předjímat Pavlovy negace dopředu („I když Pavel nepochybně namítne, že z balónu je lepší výhled, pojedeme příští víkend na výlet vlakem…“). Pavel se možná tak jako tak urazí, ale nám to pomáhá udržet dobrou náladu a díky tomu i psychické síly na to Pavla „snášet“ v našem kolektivu.
Co víme o této vlastnosti a jak na ni:
- Paličatost není vlastnost kladná ani záporná – vždy záleží na míře a pomyslné hranici, kde se rys přijatelný mění v rys hrubě nepřijatelný.
- Paličatost (tvrdohlavost) může být vnímána pozitivně v tom, že tento člověk si dokáže stát za svým názorem, nevzdává se.
- Pro opravdového tvrdohlavce je však typické, že jemu nejde o hájení konkrétního stanoviska, ale spíš o boj „kdo s koho“.
- Paličatému člověku chybí schopnost sebereflexe.
- Tvrdohlavý člověk nepřijímá kritiku a nemění názor.
- Při soužití s takovým člověkem je nutné chránit sebe sama.