Před chvílí jsem dojedl. Co dojedl!? Dobaštil. Pojedl jsem s chutí, a nyní ještě utírám mastné rty do hřbetu ruky, abych nepokapal klávesnici, mám-li napsat „potravinový“ článek. Spíše snad vzpomínku na našeho Otu, kterému dlouhá léta nikdo neřekl jinak než Otesánek. Nejprve pokradmu, později to byla přezdívka zcela „oficiální“… Ještě chci ovšem upozornit, že konec tohoto příběhu bude pohříchu zcela banální.
Zasunutá vzpomínka…
Z paměti lovím obrázek toho poklidného odpoledne na tábořišti Za Stěnavou, kde si za parného letního dne děti vytáhly deky a uložily se do stínu, aby oddechly v rámci poledního klidu. Vedoucí připravovali v „boudě“ odpolední program, když je ven vylákal huronský řev – převažoval v něm smích, a tak jsme bez obav vyšli a začali sledovat dění přímo.
Při oddechu vleže se Ota rozhodl, že ostatní zaujme dovedností, kterou většinou hubená dítka nebyla s to předvést: vyhrnul si tričko a předváděl, jak si dovede pohrát se svoji břišní pneumatikou, co všechno a kam nahrne. A protože to byl cvalda úctyhodný, za vlnu, kterou dokázal prohánět bránicí, by se nemusel stydět ani mnohý bojovník sumó. Po chvilce se však všem pohled na břišní tsunami omrzel a ryk se uklidnil…
Na večerním posezení však Otíkův vedoucí Milan (zvaný Géza) poznamenal: „Asi všichni máme v paměti tu popolední scénku, ale já měl odpoledne problém. Oťas mi pobrekával, že dostává sodu.“ I když se to dalo čekat, všichni jsme se vyděsili. Když už o tom Géza (který si vždy ve svém oddíle dokázal spořádat i velké sígry) mluví, tak to je problém. Ostatně, aby nebyl – ve všech soutěžích, kde šlo o dynamický výkon, Ota „spolehlivě“ výsledky ostatních zazdil, což se mezi dětmi odpouští obtížně.
„Divíte se?!“
s poněkud sarkastickým tónem pronesla Alena, zdravotnice. „Zkuste si každý ten váš odpolední výšlap absolvovat s patnáctikilovým batohem, což je Otův případ!“ Jasně – pomysleli jsme si všichni, cokoli je nad běžnou váhou, nese tělo (a lhostejno jestli dětské či dospělé) jako zátěž navíc. Jakkoli přirovnání k batohu se zátěží může znít vtipně. Ale pokud by to místy i úsměvné pošťuchování mělo začít přerůstat do dětsky hrubého sekýrování?! To už je krůček k regulérnímu pronásledování (abych nepoužil to obávané slovo „šikana“).
„Mám to na paměti a pod kontrolou,“ pronesl Géza tónem, který nikoho nenechal na pochybách, že týrání v jeho oddíle pšenka nepokvete. „Ale zmiňuji to tady proto, že to je širší problém!“ – dodal už mírněji a s očekáváním, že se záležitost jen tak nepřejde.
Nepřešla!
Protože to se nesmí přihodit. Děti s nadváhou (abychom hned nemluvili o obezitě, byť to byl Otův případ) jsou často vystaveny i drsné kritice od ostatních. A můžeme opakovat klišé: „Rozhodující je vliv rodiny!“ – jenže Otíkovi rodiče byli oba hodně hubení. Jeho potíže však začaly u prarodičů… Oběma babičkám se zdálo, že je „hubený jako lunt“, a tak se předháněly, která ho více vykrmí. A jemu se to začalo líbit.
Nebudu vás unavovat všedním příběhem, který jsem vylovil z paměti, aby nešlo jen o formální poučení, co s těmi tlouštíky v oddílech dělat. Mám za to, že podobnou zkušenost musí mít skoro každý, protože nadváha – dnes se říká nevýhodný poměr BMI – je i v dětské populaci stále běžnější. A pohyb u obézních dětí je komplikovanější než ta samá aktivita u dítěte s normální hmotností. Což my musíme mít na paměti.
Ota se v pubertě vytáhl do výšky, a protože rodiče byli rozumní, tak se váhově srovnal a dnes na táborové fotky hledí s pobaveným úsměvem. A svým dětem s nadhledem vysvětluje, proč mu tolik jeho kamarádů říká Otesánku.
Tak: tečka.
Příběh skončil dobře a já začínám přemítat… Co jsem to měl vlastně k obědu? Černé svědomí ve mně říká, zůstaň sedět a přečti si to po sobě ještě jednou… Ale tichý vnitřní hlas, který má v sobě jistě i mnohé dítě, připomíná, že v kuchyni ve skleněné misce je několik tyčinek s oříšky … a že od oběda uplynul již jistý čas… Zvedám se, trochu ztěžka, pravda, už mám také svá kila, ehh, chtěl jsem napsat věk. A jako sup se vydávám na okružní let, abych se obětoval a pozřel něco, co by ostatním mohlo přidat kila, zatímco mně na kráse. Letím ovšem tiše, protože ani mne nebaví poslouchat vyčítavé „Ty už zase jíš?“ nebo „Zavři tu lednici, koukáš do ní každých pět minut!“. Mám z toho pak výčitky svědomí, ale ty za chvíli spolu se pytlíkem chipsů přejdou…
Můžeme vyčítat dětem, co sami od sebe tak dobře známe? Těžko! Ale jim i sobě můžeme připomínat: Jezme s mírou.
Kolektiv autorů
Příčiny:
- Zvýšení váhy mohou zapříčinit hormonální vlivy. Jde ovšem asi o 1 % případů. (Významný vliv na zvýšenou tělesnou váhu má především hypofunkce štítné žlázy a zvýšená hladina hormonů nadledvin.)
- Dalším důvodem mohou být některé léky, vyvolávají větší chuť k jídlu – takovéto účinky mívají některá antidepresiva, neuroleptika, glukokortikoidy (léčba nesprávné funkce kůry nadledvin) a hormonální léčba.
- V naprosté většině jde ovšem o důsledek tzv. civilizačních důvodů, jednoduše řečeno: jde o nevyvážený příjem a výdej energie.
Platí, že společnost míří ke snižování fyzické aktivity – všeobecně, a u mladší generace zejména, ovšem bez omezení příjmu potravy. Tím se roztáčí spirála problémů…
Co dělat:
- dítě předem nevyloučit;
- nezesměšňovat (nepodporovat hanlivé přívlastky), ale jeho vzhled ani úplně nepřehlížet;
- snažit se zjistit příčiny nadváhy a – nejlépe ve spolupráci – se pokoušet problém citlivě řešit;
- dítě, jež se často programově straní kolektivu, vědomě zapojovat;
- neformálně s ním občas pohovořit na téma, že přebíjet případný stres z tloušťky libými pocity z pamlsků potíže nevyřeší;
- brzdit jeho chlubivé projevy a předvádění se, jak obrovské množství jídla dokáže sníst a jaké má břicho a sílu (většinou jde o obrannou reakci a uvnitř se obvykle stejně trápí);
- ovšem POZOR: vzývání kultu hubenosti rovněž není na místě, může vést k odmítání přijímat potravu.