Kdo je Dušan Pěchota, který Pionýr vede od 1. ledna 2022? Jaké má plány pro letošní rok a co se pro něj změnilo, když nebyl zvolen na pět let, ale jen na jeden rok? „Na žádnou funkci jsem nepomýšlel. Před pár lety jsem si nedovedl představit ani práci v Praze,“ říká Dušan, který pochází z Jindřichova Hradce a vede i zdejší pionýrskou skupinu. Schůzky RC modelářů chce vést i dál, říká, že ho práce s dětmi neskutečně nabíjí.
Se začátkem roku ti začalo funkční období. Jak se cítíš? Co se pro tebe změnilo?
Původně jsem si myslel, že to nebude tak velká změna, ale přiznám se, že to na mne trošku dolehlo. Přece jenom je to velký kus zodpovědnosti. Nicméně věřím, že mohu počítat s pomocí lidí kolem sebe a s jejich pomocí to zvládnu. Určitě to nebude jednoduchý rok, ale když se chce…
Jaký je to pocit nastupovat do funkce po Martinovi, který byl ve funkci 25 let, v úzkém vedení Pionýra dokonce 31 let?
Nastupovat na nové místo je vždycky trochu boj. A spousta otázek. Jak se tohle dělá? Kdy mám řešit tohle? Hlavně na nic nezapomenout! Mám štěstí, že jsem „tomu“ byl nějakou dobu přítomen a snad jsem něco málo pochytil. Stejně tak věřím v pomoc lidí z ústředí Pionýra. Jsou to dlouholetí profesionálové. A Martinovi bych chtěl ještě jednou poděkovat. Spolku dal velkou část svého života a mnohdy to nebyly jen dny zalité sluncem. Zvlášť ten porevoluční začátek byl určitě složitý. Velká poklona Martinovi i všem, kteří se o rozvoj Pionýra zasloužili.
Když jsi byl před osmi zvolen do Výkonného výboru ČRP, napadlo tě, že se někdy staneš předsedou Pionýra?
Myslím, že tenkrát jsem měl jasnou představu jednoho volebního období a dost. Přece jen čas, který tomu musíš dát, ti následně chybí někde jinde. To ostatně víš i ty, jedno volební období jsme v tom „jeli“ společně. Na žádnou jinou funkci jsem si nepomýšlel, nedovedl bych si tenkrát ani představit práci v Praze. Navíc stejně jako mnozí ostatní bych si řekl, proč zrovna já? Ale člověk míní a čas mění.
Co ti na rozhodnutí kandidovat na předsedu Pionýra řekla rodina?
Trošku mne překvapilo, že nebyli proti. Ostatně to byla jedna z podmínek, které jsem si dal. Naopak jsem u nich našel podporu. Zpětně musím říct, že rodiny se mé rozhodnutí dotklo víc, než jsem si dovedl představit, a za to se jim omlouvám. Bez jejich pomoci bych to dělat nemohl. Čas, který trávím mimo domov je velký.
Kvůli covidu se listopadové Výroční zasedání Pionýra konalo v omezeném rozsahu, další bude letos na podzim. Tím pádem je i tvé funkční období jen na necelý rok. Co přesně to pro tebe znamená?
Myslím si, že to bylo správné rozhodnutí a přijatá opatření byla adekvátní. Tím nechci tvrdit, že se jednalo o optimální řešení, které je potřeba opakovat. Naopak bych byl rád, kdyby příští výroční zasedání bylo co největší a rozhodovala opravdu většina. Přece rozhodujeme sami o sobě. A pro mne? Vlastně jsem dostal roční zkušební dobu. Je to nezvyklé, ale ne úplně špatné. Za devět měsíců můžou delegáti VZP rozhodnout, zda jsem splnil slibované, anebo ne. Stejně tak se může objevit a já doufám, že i objeví další kandidát na funkci předsedy.
Jaká máš přání a předsevzetí pro tento rok?
Kamarád politik mi říkal: Rok je krátká doba na změny, ale dlouhá na to, abys někoho naštval. Já věřím, že to bude přesně naopak. Že okruh mých přátel v Pionýru se ještě zvětší a nějaká práce bude vidět. Čeká nás další nestandardní rok, do naší činnosti opět zasáhne covid. Nastoupila nová vláda, od které nevíme, co můžeme čekat, a rok začne bez schváleného rozpočtu, takže nějakou část budeme v rozpočtovém provizoriu… Těch klacků pod nohy bude hodně, ale přál bych si, abychom tím vším prošli bez velkých ztrát. Aby se naše tradiční pionýrská činnost rozběhla naplno, aby letní tábory byly bez omezení, abychom opět mohli plánovat republikové setkání v jeho tradiční velikosti… Přání mám spoustu a věřím, že nám to vyjde. Přece když si něco hodně přeju, povede se to. Doufám, že pro to všichni uděláme maximum. Pojďme letošní rok vyhlížet s optimismem. Pionýři jsou zvyklí hledat nové cesty a překonávat překážky.
Počítáš s opětovnou kandidaturou na příštím VZP?
Teď, na začátku ledna, ti na to neumím odpovědět. Jsem první den v nové funkci a mám plnou hlavu všeho kolem sebe. Zeptej se mne v květnu, to už budu mít doufám jasno.
Pro Pionýr pracuješ na plný úvazek už dva roky. Jak se to dá skloubit s životem v jižních Čechách?
Byl jsem zvyklý cestovat, takže jsem si to zprvu nepředstavoval složité. Zpětně musím říct, že toho času mimo domov je opravdu hodně. Ale jde to a není to neřešitelné. Samozřejmě je to i díky pomoci přátel, rodiny i pionýrských kolegů, za což jim patří obrovské poděkování.
Vzpomeneš si, kdo a kdy tě přivedl do Pionýra?
Jsme pionýrská rodina. Otec vedl oddíl ještě před mým narozením, a tak jsem se stal přirozenou součástí Pionýra vlastně hned. Mám fotky i ze svého prvního letního tábora, kdy koukám z kočárku. Takže jsem pionýrem od narození. V roce 2010 jsem se rozhodl zachránit táborovou základnu, ke které jsem měl blízko. To byl asi rok, kdy jsem se začal výrazněji objevovat na krajských a republikových akcích. A musím se pochlubit, že se nám to povedlo. Z „mrtvé schránky“ je dnes funkční pionýrská skupina, která má jeden všeobecný oddíl a jeden modelářský. Po letech už máme i vlastní odchované vedoucí a instruktory. A nádhernou táborovou základnu.
Vedeš skupinu, která se zabývá mimo jiné RC modely. Jak ses k tomu dostal?
Jsem technicky založený a modelářství se věnuji už dlouhá léta. V roce 2012 jsme si řekli, že to zkusíme a ono to vyšlo. A zájem je pořád větší, než umíme uspokojit. Pamatuji se, že naše první modely nám posílal výrobce přímo z Anglie ještě před uvedením na trh ve světě. Díky jeho vstřícnosti a snížené ceně se nám povedlo rozběhnout oddíl automodelářů. Dalším naším úspěchem byla 25hodinovka neboli pětadvacetihodinový závod aut na uzavřeném okruhu. Když jsem s tím nápadem přišel, byl jsem považován za blázna. A šlo to. Pět závodních týmů najezdilo 11 000 kol a celé to byla důstojná oslava 25 let obnovené činnosti Pionýra. Navíc nás zatím nikdo nepřekonal.
Počítáš s tím, že schůzky povedeš i dál?
Ano. I předseda by měl vědět, co trápí běžného oddílového vedoucího. Navíc potřebuji ke svému životu děti. Dětský úsměv. Jejich nadšení…
Nebojíš se, že budeš muset některou část svého života kvůli funkci předsedy upozadit?
Přiznávám, že trošku už jsem musel někde ubrat. Na jednu stranu mě to mrzí, ale má to i světlé stránky. Na běhu naší pionýrské skupiny se teď víc podílí ti mladší a za to jsem rád. Rodina to snad chvilku vydrží. Navíc si pořád myslím, že se to zlepší. Jsem nenapravitelný optimista.
Máš nějaké „dobíječe“, které ti vždycky dodají energii nebo chuť do další práce?
Děti. Schůzky. Letní tábor. Víkendovky. To je to, proč to děláme. Mám to stejně jako vy.
Ptala se Mirka
