24. 2. 2022 bylo smutné ráno. Na Ukrajině začala válka (slovy úřadujícího prezidenta Ruské federace „speciální vojenská operace“). Nechci se zabývat definicí války. Z hlediska zdravého rozumu, pokud armády dvou mezinárodně uznávaných států vedou soustředěný, pokračující ozbrojený konflikt, z jedné strany s definovaným agresivním cílem, k jehož uskutečnění má sloužit armádní činnost, a z druhé strany je armádní činností projevována obrana, pak to je válka. Je to válka se vším všudy, s mrtvými a raněnými vojáky i civilisty, se škodami, které válku provázejí a s utrpením, které si nedokážu ani představit. A to vše se děje v Evropě, několik set kilometrů od nás. To, čemu jsem stejně jako řada jiných nevěřil, že se může stát, se stalo den poté, co tisková mluvčí Ministerstva zahraničí Ruské federace jakýkoliv plán, který je od 24. 2. 2022 uskutečňován, popřela.
24. 2. 2022 bylo i mé smutné ráno. Ne proto, že Ukrajinu znám. Ne proto, že se můj dědeček narodil v Charkově, odkud jako malý chlapeček i s českým tatínkem a ruskou maminkou v r. 1918 emigroval do tehdejšího Československa. Ne proto, že jsem tam jako kluk trávil nejednou část prázdnin. Ale proto, že se projevilo zlo. Zlo, v jehož důsledku lidé jako my trpí, pláčou, třeba hlady nebo bolestí, čekají na smrt, když není k dispozici ten nebo onen lék nebo se nemohou osvobodit ze sutin, nebo prostě proto, že jsou to vojáci jdoucí i na smrt. Je to utrpení a smrt vyvolané lidmi, lidmi uskutečněné, lidmi prožívané a lidmi vnímané. V takové situaci nutně prožíváme emoce. Ty, deroucí se na povrch, hledají projev, ať již na demonstracích, projevech solidarity v nejrůznějších podobách, konkrétní pomocí nebo příspěvky na sociálních sítích.
Naštěstí žijeme v demokratickém státě a každému náleží svoboda projevu. Ale i ta má své limity, v některých případech stanovenými i trestním zákonem. Názory na současnou situaci, jako na cokoliv jiného, mohou být různé: od projevů podpory a sympatie trpící Ukrajině a jejím občanům přes názory rezervované až po nepochopitelné, záštiplné či nenávistné. Některé názory tak absurdní, že jsou až tragikomické. Každý náš projev na sociálních sítích je na věky (alespoň po dobu existence datových úložišť) zachován, dokonce i když ho smažeme. Pokud tedy chceme projevit podporu, názor či postoj, a to nejenom k tragické situaci na Ukrajině, vlastním příspěvkem nebo sdílením, měli bychom dobře uvážit jeho vyznění. Deklaruje náš názor, ale může být tak lidsky a společensky nepřijatelný (třeba nepochopená ironie), že v lepším případě máme z ostudy kabát, v horším je za hranicí trestního zákona, například jako trestný čin založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka (§ 403 TZ), kde hrozí až 10 let odnětí svobody.
Měli bychom být národem demokratů (alespoň tak se to všeobecně podává a vnímá). Měli bychom být tedy lidmi, kteří mají v úctě lidské životy, zdraví. Proto bychom si měli být vědomi naší přirozené povinnosti pomoci tomu, kdo se ocitl v ohrožení života či v tísni. Mějme to na paměti nejen ve skutcích, ale i slovech, ať již pronášených nebo psaných. Jen tak můžeme dostát závazkům plynoucím z daru demokracie, ale prostého lidství každého z nás. Lidství totiž právo předpokládá.
Michal Pokorný,
advokát, právní zástupce Pionýra