U autobusu na tábor jsme sledovali přicházející děti, hlavně ty nové. Jaké asi budou?
Vedoucí Lenka dostala do oddílu sedmiletou Míšu, a když se rozhlížela po malých holčičkách, najednou ji spatřila. Vypadala jako panenka Barbie, krátká růžová sukně, vyčesané blond vlásky, růžové tílko s krajkou a džínová bunda, vyloženě vybavení na tábor. S tou to asi nebude snadné. Začali jsme litovat Adélku, pohodovou holčičku, která s ní bude bydlet ve stanu.
A jak se dalo čekat, Míša měla se vším potíže, od autobusu se muselo pěšky, stan byl malý a co teprve kadibudky bez splachování… Lenka zas měla problém s Míšiným kufrem, měla s sebou snad třicet sukýnek nebo šatiček a ve stejném množství i vše ostatní (na 2 týdny) a navíc vše bylo červené, růžové, fialové nebo bílé, ideální na taktickou schovávací hru v lese…
A tak to začalo, Míša se u každé aktivity ušpinila, jak už to na táboře bývá. Při jakékoliv skvrnce byla skoro hysterická a běžela se převléknout, byl druhý den tábora a Míša měla už snad osmé tričko. Když večer Lenka prcky ukládala, ptala se jí, jestli to tak dělá i doma. A to přišlo teprve rozčarování. Jak se doma ušpiní, musí se jít hned převléknout, maminka jí chystá oblečení tak, že i do školy má náhradní. Lenka jí trpělivě vysvětlovala, že na táboře je normální se ušpinit, ovšem bez odezvy. A to byl teprve začátek.
Hlavně u menších dětí sledujeme, jestli jedí. Třetí den Lenka postřehla, že Míša nechtěla ani snídani, ani oběd, navíc den předtím už nevečeřela. U oběda se ptala, jestli jí třeba nebolí bříško, ale ona jen, že nemá hlad. Děti normálně k jídlu nenutíme, ale když odmítala i večeři, Lenka jí vysvětlila, že něco sníst musí. A tak si Míša sice došla pro jídlo, ale pak jen seděla a koukala na něj. Lenka zas koukala po očku na ní a sledovala, jak číhá na okamžik, kdy to půjde vyhodit. A tak se znovu ptala, jestli ji nebolí bříško nebo jestli tohle jídlo nemá ráda, a v tu chvíli se Míša rozbrečela. Lenka jí vysvětlovala, že může dostat něco jiného, ale ona na ni vybalila, že nemůže jíst, protože by byla tlustá a nikdo by ji neměl rád. A to už se Lenka jen děsila.
Rozmlouvala jí to s tím, že jíst se musí, alespoň trošku, aby měla sílu, a že přeci ostatní taky jedí. Rozhlédla se kolem, ano, spousta dětí už dojedla, takže jich v jídelně bylo jen pár, ale všechny jedly. A tak Míša také něco málo snědla.
Od situace v jídelně nabral pro Lenku tábor s Míšou jiný směr. O spoustě věcí jsme si s ní povídali, vysvětlovali si, co a jak, ukazovali, že jsou důležité i jiné věci, než dobře vypadat. Nebyl to nátlak, ale soustavné nenápadné zmínky, otázky, pošťouchnutí, aby se nebála trochu „ušpinit“… A když jí v půlce tábora došlo čisté oblečení, byli jsme šťastní, že jí to zas tak moc nevadilo.
Míša se nechala přesvědčit a v druhé polovině tábora mezi ostatní děti zapadla daleko lépe. Byla malá, a tak se snadno přizpůsobila, hodně pomohly ostatní děti, které jsme jí dávali za příklad, obzvláště Adélka, která, když se např. při obědě pokecala kečupem, dostala záchvat smíchu. Bylo to zvláštní, dvě stejně staré holčičky, tolik rozdílné, ale nakonec velké kamarádky.
Míša byla ale pořád rozpačitá, už ji tolik neděsila skvrnka na tričku, ale přeci jen jí tam vadila. Měla velmi hluboko zakořeněné, co a jak se má. Učinila první krůček, začala jíst, i když jen maličké porce, některé věci už jí nepřišly divné, např. kadibudky. Ale byl to teprve začátek, dlouhou cestu měla ještě před sebou…
Příčiny
- Ačkoli část z výše popsaných projevů může připomínat příznaky některých psychických poruch (nutkání stále se mýt, strach ze špíny a bakterií apod.), v podobných případech téměř nikdy nejde o psychické onemocnění.
- Příčinu vylíčeného chování je nutné hledat ve vzorech, návycích, prostředí, zkrátka ve výchově…
- Nemusí ale jít o cílený způsob výchovy. Děti leccos okoukají a při snaze o napodobení to někdy dokážou zahnat ad absurdum.
Co dělat
- Vždy musíme postupovat citlivě, toto nelze řešit silou (zákazem / příkazem).
- Podporovat pozorování ostatních, nápodobu. Dávat druhé děti přímo za příklad (podívej, taky jedí a nejsou tlusté…) musíme velmi opatrně, může to nadělat víc škody než užitku.
- Občas je nutné být trochu tvrdí a nedávat „modelce“ neustále čas na to, aby se ještě běžela převléknout, např. když už jdeme na hru, dá se to jistě vydržet ve flekatém tričku.
- Nejlepší je vůbec nekomentovat vzhled – kladně ani záporně – soustředit se na jiné věci.
- Při dlouhodobém působení, například v oddíle, se pak nabízí rozprava s rodiči, ale pokud jde o cílený způsob výchovy, bude možná těžké u nich najít pochopení…
- Při opakované účasti na akcích vždy předem vysvětlovat, do jakého prostředí jede, kolik s sebou může mít zavazadel apod.
Nejen malé princezny
S potřebou být neustále jako panenka právě vybalená ze škatulky se můžeme setkat i u starších dětí, hlavně (ovšem nejen!) dívek. Ačkoli slečna v téměř instruktorském věku, která dorazí na stanový tábor ve střevíčkách a s kufrem na kolečkách, může působit komicky, snažme se mít pochopení. Mnoho současných dětí tráví celé dětství ve městě – a když se pak jednou podívají na více než den do přírody, jsou úplně ztracené. Pamatujme na to, že to není v první řadě jejich vina, neposmívejme se jim, nesrážejme je pro nedostatek dovedností, které nám přijdou normální. Naším úkolem je – jako vždy – jim hlavně pomoct.
kolektiv autorů