„Brr, to nebudu jíst!“ „Tohle nemám rád!“ „Blééé, tak tohle nemusím!“ Tyhle věty pronášel náš Martin, člen pionýrského oddílu, když jsme sedali ke společnému stolu nebo když jsme připravovali jídlo na výpravě, tak často, že je nešlo nezaznamenat. Samozřejmě by byla zcela naivní představa, že každé dítě musí sníst všechna jídla, která mu předložíme. Jenže u Martina byl výčet jídel, která „nemusí“, hodně dlouhý.
Když jsme vyjeli na první výpravu, kde s námi Martin byl, vezl si nepřehlédnutelný batůžek. Možná i nepřeslechnutelný, protože hodně šustil – bodejť by také ne, když v něm s sebou měl celou řadu pochutin – banánky v čokoládě, gumové medvídky, čokoládové kaštany, slané tyčinky, brambůrky… No, prostě řadu „výborných“ a nepostradatelných dobrůtek a navíc v docela velkém množství. Cesta vlakem ubíhala a tenčily se i zásoby ve zdánlivě bezedném Martinově batůžku. Svoji roli v tom sehrála i skutečnost, že Martin nebyl nepřející sysel, který by nikomu laskominu nedopřál, a velkoryse se dělil, dětem nabídl, za vedoucími přímo došel… Po příjezdu do ubytovny jsme vybalili věci a hurá ven, do lesa! Odpoledne uteklo jako voda a nazpět všichni přišli hladoví jak vlci. „Kdy bude večeře?“ „Co bude k jídlu?“ střídala se jedna otázka za druhou. „Nechte se překvapit,“ zaznívala odpověď, „vždyť víte, že jdeme k Víťovi.“ (Pro neznalé – Víťa byl majitel místní občerstvovny, kde jsme měli tradičně dohodnutá hlavní jídla.) „No to je dost, že jdete, už jsem měl obavu, že to budu muset dohřívat, k večeři máte žampionovou omáčku a knedlík.“ Většina dětí zajásala a těšila se na pořádný kus masa, neboť tím byly porce u Víti proslulé. Jen Martin protáhl obličej a zakýval nesouhlasně hlavou. Zkoušel, zda by nemohl knedlík s vajíčkem, jenže jídlo bylo navařené a výjimky se neudělovaly. Martin jedl suché knedlíky a suché maso. Velká mňamka to asi nebyla, jenže co dělat, když žampionovou omáčku nejí!
A tak to bylo na našich akcích vcelku často – už jsme si z té scénky začali dokonce dělat legraci (i když víme, že se to nemá!). A když se oznamoval jídelníček – málokdo si tu chvilku nechal ujít: Stejná mimika – protáhlý obličej a nechuť k jídlu, které se navařilo. Hned vadily houby, jindy zase ryby, nebo koprová kulajda.
Snažili jsme se o několik věcí – s vědomím, že Martinovy zvyky v oblasti stravování zas tak moc nezměníme. Chtěli jsme, aby se na přípravě jídel – bez rozdílu, zda je „jí nebo nejí“ – spolupodílel, ideálně aby společná oddílová jídla alespoň ochutnal, aby nad nimi dopředu neohrnoval nos. A nevyvářelo se mu nijak extra: „Nejíš tohle? Ale nic jiného není.“
Je férové uznat, že někdy zase překvapil příjemně – když nám na horské chatě nabídli už „jen“ nudle s mákem, Martínek zajásal a mnoho jiných dětí se ošklibovalo, nebo nepříliš „oblíbené“ škubánky (i se strouhankou) do Martina padaly, že se ostatní nestačili divit.
Společnou řeč jsme naštěstí našli i s Martinovou maminkou – žádali jsme ji, aby mu na výlety a tím méně na tábor nedávala velké zásoby sladkostí a nevhodných dobrůtek. Dobré bylo, že to respektovala, nepřidala se na Martinovu stranu.
U nás je tradiční, že se do přípravy jídel zapojují i děti, a na tom jsme postavili „náš plán“. Naprosto cíleně jsme do služeb v kuchyni zařazovali Martina, aby se spolupodílel na přípravě jídel, která zrovna nemusí! Jednou to byla sýrová pomazánka, jindy šunková pěna či drožďovka. Při zjištění, co bude připravovat, často „protočil panenky“, ale někdy s komentáři jindy mlčky šel do toho! Míchal, krájel cibuli, přidával papriku a nakonec musel připravený pokrm ochutnat. Zvládl to a navíc byl ohromně potěšený, že ostatním z oddílu pomazánky chutnaly a všechno se snědlo.
Šlo nám o to, aby překonal tu nechuť, která byla někde vypěstovaná nebo převzatá vzorcem chování od jeho blízkých.
Martin naši „léčbu“ vydržel a kvůli jídlu z oddílu neutekl, některá jídla skutečně stále nevezme do úst, ale jiná se naučil alespoň v malém množství jíst. Koneckonců, když nic jiného nebylo a nikdo nenabídl jinou alternativu?! A pak jsme měli na paměti: Žádné dítě dobrovolně neumře hladem!
A navíc, díky tomu je z něj dnes náš „šéf přes kuchyň“ – je to zvláštní, ale četnost jeho služeb v kuchyni rostla časem i nejenom kvůli jídelníčku, ale i proto, že ho to začalo bavit. Vyučil se kuchařem a svým vyprávěním, jak to v kuchyních chodívá a co on tam prožívá, nyní rozhýbává naše bránice velmi spolehlivě. Nejde o to, že se kozel stal zahradníkem, ale jeho nechuť a naše rýpání ho přiměly k zamyšlení a hledání. Neocenitelnou pomoc jsme získali i u rodičů, kteří nás v našem „experimentu“ podpořili. Trpělivost museli prokázat všichni zúčastnění a dnes je z otravného mlsouna respektovaný člen týmu.
Rady vedoucímu:
- Připravte možnosti, aby děti přišly jídlu na chuť – stačí ochutnat malinké množství.
- Zapojte děti do přípravy jídel.
- Zapojte fantazii při přípravě jídla.
- Buďte příkladem, děti napodobují své vzory.
- Přidávejte ovoce a zeleninu do oblíbených jídel dítěte.
- Nenuťte dítě jíst, co mu skutečně nechutná.
kolektiv autorů
ilustrační foto: PS Záře