Poprvé jel Matouš na tábor po první třídě. Spolu s dvojčetem Tomášem se znali s některými vedoucími, maminka dříve jezdila také na náš tábor. V průběhu roku byli zaneprázdněni tenisem, basketem a jinými sporty, a tak nechodili na schůzky. S dětmi se znali pouze zběžně ze školy.
První táborový den probíhalo velké loučení. Matouš se odmítal pustit rodičů, plakal, chtěl okamžitě jet domů. Od rodičů jsme ho museli skoro odtrhnout… podařilo se, nastal pravidelný táborový program… Matouš seděl, plakal a všechno bojkotoval. Jeden z vedoucích ho tedy začal pověřovat důležitými úkoly (být časomíra, rozhodčí a podobně). Matouš se zapojil a během dne byl zcela bez problémů, neplakal, spolupracoval a nadšeně soutěžil. Mírné obtíže se objevily večer, ale na plakání už únavou nebyla síla… Druhý den ráno byl opět posmutnělý, nechtěl snídat, nechtěl pracovat. Ovšem velmi rychle se jej ujal stejný vedoucí, navnadil ho na práci a Matouš spolupracoval. Postupně takto plynul celý týden, se stále menším plakáním a stýskáním.
Po roce, ve kterém opět kluci nechodili na schůzky, se situace na táboře opakovala. Děti se snažily jim pomoct, zapojovat je. Tomáš si zvykl velmi rychle, Matouš opět plakal. Vedoucím docházely nápady, jak ho motivovat, ale opět se to nějak podařilo. Ovšem třetí rok už se kluci chystali na tábor na dva týdny. Po příjezdu jsme si ani nevšimli žádného plakání, stýskání, či nespolupráce. Matouš velmi rychle zapadl do kolektivu, byl s dětmi, hrál si s nimi a velmi dobře spolupracoval. Zdá se, že máme vyhráno, alespoň jsme si to mysleli. Jenže přišla polovina tábora, návštěvní den a den, kdy ti mladší odjíždějí. Návštěvy probíhaly dobře, ovšem loučení s rodiči, to byl problém. Matouš šel maminku vyprovodit, najednou se jí pověsil kolem krku, plakal, chtěl okamžitě domů. Opakoval se stejný scénář jako na prvním táboře. Polovina dětí šla s ním, aby se vůbec vrátil. U večerního táboráku seděl a smutně koukal do ohně. A protože takové truchlení se může šířit mezi mladšími dětmi jako mor, musíme zasáhnout a zabavit je.
Na Matouše ale nic neplatilo. Maminka v tom, pravda, také moc nepomohla, protože mu slíbila, že pokud bude v kuse do nedělního večera plakat, přijede si pro něj. A tak se snažil to dodržet. Pak zkoušel mít vzorně uklizeno, protože prý měl domluveno, že když bude mít druhý den vzorně uklizeno, maminka si pro něj přijede!? Navíc měl Matouš u sebe mobil, a tak volal na všechny strany, mamince, ta telefon nezvedla, tatínkovi, ten to típl, babičce… Takže plakal a uklízel. V neděli ráno nesnídal, pak zkusil bolavé bříško, nejít na hru, stávkovat. Oddíl a jeho vedoucí jej přemluvili a zase všechno bylo OK. Pracoval a bojoval. Nejlepší radou je držet se hesla: „Dělání, dělání, všecky smutky zahání.“ Nejtěžší chvíle a prostor pro stýskání je totiž v době klidu – ráno před programem, o poledňáku a večer před spaním. Zkoušel se vyptávat vedoucích, co se děje na táboře, když je někdo nemocný, jestli jede hned domů.
Chvíli jsme si připadali jako tyrani, kteří brání dítěti v odjezdu. Nakonec jsme zatelefonovali mamince, jak se věci mají, jak Matouš různě teskní a neteskní. A tu se objevila nová a důležitá informace: Matouš používá podobné hry i doma, maminka jej často odváží ze školy s bolením bříška a teplotou a u paní doktorky nic, doma bez teplot. Maminka má pocit, že nakonec vždycky Matouš zvítězí a dosáhne svého, a proto by ho nechtěla z tábora odvážet. Trvali jsme však na tom, aby to, že se s tátou rozhodli a že chtějí, aby na táboře zůstal, nějak řekli Matoušovi sami. Už toho ale nebylo zapotřebí.
Oběd už snědl. Večer ještě pro změnu zkoušel bolavou hlavu, ale noční hra byla silnější lákadlo. V pondělí také trochu stávkoval, ale příprava na dvoudenní výlet byla náročná a spaní pod širákem vábilo. Vedoucí si ho přestali všímat, zapojoval se jako předtím, nic mu nenutili. Večer zvládl bez problémů jako jediný rozdělat oheň pomocí škrtadla, na výletě si užil spoustu zábavy, při další noční hře byl za důležitého, a tak pomalu proplul celým týdnem. Na rodiče se těšil, měl jim co vyprávět a hlavně překonal sám sebe, zjistil, že drobné nepohodlí se dá překonat, když si hru užije, den utíká lépe. A happy end? Příští rok chce jet na tábor znovu. Tak uvidíme…
Co s takovým dítkem udělat?
No, hlavně si ho všímat, ale nepřehánět to. Nesmí si myslet, že je něco víc. Berte takové dítě stejně jako ostatní. Pokuste se však zabránit tomu, aby bylo samo nebo s podobným dalším Matoušem, velmi rychle by ho svým teskněním nakazil. Buďte trpěliví, mějte připraveno spíše více aktivit a neměňte kvůli jednomu dítěti celý program. Normalizujte stýskání. Je to normální, stává se to řadě dětí, existuje na to „lék“. Rozložte síly dospělých, něco jako „služby u stýskálka“, zajistit program i na ty volné chvíle. Pokud máte po ruce vlastní historku a zkušenost, jak vám se stýskalo jako dítěti, sem s ní. Plánujte, vyprávějte, co jej čeká další den, ptejte se po tom, co prožilo dneska, co bylo dobré. Ptejte se ho na jeho zkušenosti se stýskáním, jestli už to někdy zažilo, co mu pomohlo. Dodávejte sílu a víru v to, že to může překonat.
Příčiny:
- Osvědčený způsob, jak dosáhnout svého.
- Výrazná fixace na maminku (například i vlivem obtíží v raném vývoji – dítě hodně nemocné, které muselo být hodně opatrováno, opečováváno).
- Sourozenecká žárlivost, pocit nedostatečné lásky a zájmu o vlastní osobu.
- Úzkost a nejistota.
- Nezralost dítěte na odloučení od rodiny.
Přístupy vedoucího:
- Věnovat dítěti pozornost, ale nevěnovat se výhradně jemu.
- Snažit se ho zaměstnat i v době volna.
- Bolesti a jiné zdravotní obtíže pojmenovat (stýskání, strach, smutek).
- Snaha hledat, co bylo ten den dobré, na co se může těšit druhý den.
- Dodávat víru a naději, že smutek může překonat a že potom z toho bude mít radost, posílí jej to.
- Komunikovat s rodiči otevřeně, klidně.
- Pokud se delší dobu nálada dítěte nemění a smutek je tak výrazný, že si nic z programu neužije, je vhodné zvážit i odjezd z tábora.
kolektiv autorů