Seděli jsme po táboře a povídali si, jak „to“ kdo viděl. Možná s podivem, ale letos „zabodovala“ (ironicky) Kamila – na tom se shodli všichni. Proč? Ono se to začalo projevovat i na schůzkách, ale na táboře už to bylo k nepřehlédnutí – a k nevydržení. Naše Kamila se pasovala do role vrchního soudce, všech a všeho.
Fíla, její vedoucí, se při našem sezení snažil Kamilino příkré hodnocení poněkud odlehčit výkřikem: Nejsme jako oni! „Zdravuška“ vysvětlovala, že se prostě v Kamila rozhodla pěstovat kritické myšlení… Jenže ostatní se shodli, že čeho je moc, toho je příliš. Co se vlastně přihodilo?
Naše Kamča se vždycky držela trochu stranou. Ne příliš, ale – při zpětné úvaze – jsme si vybavili, že vždy měla, jak se říká, odstup. Provázela ji jistá bohorovnost až povýšenost, s níž pohlížela na ostatní. Byla pro ni typická vždy, ale asi ne tak viditelná. Nebo jsme si to jen tolik neuvědomovali? Vnímali jsme, že občas šlehla po druhém nějakou hláškou, kterou ho shodila, ale nepřičítali jsme tomu větší význam. Nástup puberty tuhle její libůstku ovšem povznesl do nebetyčných výšin.
Přísná v posuzování kohokoli (vyjma sebe) a čehokoli – jídlem počínajíc a táborovým děním končíc – letos jí zkrátka nebylo po chuti vůbec nic. A ještě ke všemu ten projev: teatrálnost, šroubovaná mluva, snaha vytvářet zvláštní obraty a jimi své okolí co nejvíce překvapit nebo spíše šokovat.
Debata se tak posunula do vzpomínání – jaká byla Kamila dříve? A Fíla si najednou vybavil, že se mu občas zdálo, jestli rodiče neumetají Kamilce cestičku až příliš. Jak to tak bývá, snad z neustálé obavy, že se jí něco stane, nebo že něco rozbije, že by následně mohla začít plakat… A náhle asi pohár přetekl: takzvaná výchova hodné ovečky stejně dospěla do chvíle, že vcelku hodná ovečka zčistajasna začne bečet a vzdorovat. (Jiná varianta téže výchovy vede k tomu, že dítko vyroste v člověka zcela neschopného se rozhodovat.)
Kamila skutečně nikdy nebyla příliš shovívavá, vděku se od ní dočkal málokdo i dřív, ale její letošní přepjatost bila do očí a znechucovala. Někdy to skončilo u pozdviženého obočí, ale daleko častěji otevřeným střetem, protože řada jejích výroků byla daleko za hranicí záludnosti. Kamča se totiž rozhodla vymezit a dávala to najevo tím velmi nepříjemným způsobem: pekelnou kritičností. Pohříchu ovšem onou kritičností povrchní, lacinou a za každou cenu. A tím otrávila ovzduší všem kolem sebe. Na podobné nadřazené týpky je totiž každý kolektiv citlivý.
„Zdravuška“ se pokusila odlehčit situaci myšlenkou, že Kamila přeci používá to, po čem voláme, a to „kritické myšlení“. Naši instruktoři zprvu třeštili oči, neb termín „kritické myšlení“ nikdy neslyšeli. Ale díky chytrým telefonům okamžitě pohotově nalezli na „tetě Wiki“ definici: kritické myšlení znamená schopnost nepodléhat prvnímu dojmu, obecnému mínění nebo naléhavosti nějakého sdělení, nepřebírat naivně tradované názory, nýbrž dokázat zaujmout odstup a vytvořit si vlastní názor na základě vědomostí a zkušeností jak vlastních, tak i zprostředkovaných.
Ovšem Kamila je kritička, která neustále hodnotí, nic není dobré, vše by mělo být jinak, lépe, radostněji (nebo smutněji). Nepřipouští jiný pohled na svět, nepřemýšlí o tom, že názory jiného jsou cenné, že na ně má právo. Nepřipouští, že svým způsobem komunikace zasahuje do práv jiných.
Co tedy my můžeme udělat? Ovlivnili jsme i my nějak to, že se Kamča takto vymezuje? Dávali jsme jí prostor k tomu, aby zkoumala věci a jevy přes své zkušenosti? Vedli jsme jí k tomu, aby si musela odpovídat na různé otázky jinak, než ano či ne? Hledali jsme s dětmi (nejen s Kamčou) různé způsoby řešení situací, nahlížení na nějakou situaci? Říkali a nechali jsme děti poznávat, že svět není jen černý, nebo bílý, dobrý nebo zlý… Nejsme sami také příliš kritičtí a hodnotící?
Byla to poněkud netypická potáborová rozprava… Od rozebrání nejvýraznější rebelky jsme se dostali k nám samotným – abychom si uvědomili i svůj podíl na celé situaci. Ostatně nebylo to poprvé, kdy naše „Vědma“, vždy nenápadně usměrňující podobné debaty, kormidlovala kritiku směřující k jednomu, byť výraznému týpku, k obecnějšímu závěru a poučení pro nás všechny…
Dá se tomu čelit i trochu předcházet, byť zde je velký vliv rodičů a náš prostor k ovlivnění dítěte je nepoměrně menší. Ale jde o pěstování diskuze! Rozumný dialog je cestou nejlepší. Povídejme si s dětmi. Tzv. neutichající rozhovor mezi dospělým a dítětem má velkou moc, jestliže se příliš neuzavírá do dobře zavázaných (tudíž pohodlných) bot starostí přílišných a neustálého proto až trapného vyzvídání. Rozhovor, povídání, diskuse je nutná a bude tím plodnější, čím bude z naší strany častější, duchaplnější a promyšlenější.
Debata tak ústila v závěr nakonec směřující „opět k nám“ a skupinový maskot Radim to glosoval větou: „No, tak snad nakonec za ty Kamiliny úlety můžeme snad my?!“ A bylo poctivé si přiznat, že jsme k tomu (také) asi přispěli.
kolektiv autorů
Příčiny:
- věkové zvláštnosti (k některému vývojovému období více kritičnosti patří);
- vliv rodiny, výchovy;
- vzorce chování v rodině (často je aspoň jeden z rodičů kritický, hodnotící): dítě přebírá chování „svého“ vzoru;
- poukazováním na chyby jiných zdůrazňuje svoji dokonalost, neomylnost, většinou nevědomě dítě tak zdůrazňuje, zvyšuje svoji hodnotu – a tak se také za jednu z příčin může jevit úzkostnost a malé sebevědomí;
- vyrovnávání se s nároky, které jsou na něj kladené;
- přirozený rys osobnosti: kverulanti a kritici byli, jsou a budou.
Co dělat?
- Věnovat energii rozhovorům s dítětem, ale pozor, nenaskočit též na vlnu kritiky a kritizování, věnovat se příčinám a následkům (co dál může nadměrná kritika působit, jaký má vliv na další vztahy, pozici dítěte);
- cíleně zařazovat konfrontační hry (vyjasňovací, hádací, obhajoba stanovisek, přijímání názoru jiných…);
- snažit se nebrat si kritičnost osobně, útočně;
- někdy užít strategii: „Ano, máš právo si to takhle myslet, ale…“
- vést děti k empatii, vciťování se do druhých, ke schopnosti vidět situaci očima jiných…
- zrcadlit jeho chování („vyměníme si role, ty budeš „vedoucí“, já budu hrát tebe…).