Zkusme se dneska podívat na psychohry. U některých našich oddílů jsou velmi oblíbené, jiní vedoucí se jich bojí a někteří je zcela odmítají. Co jsou to vlastně psychohry? Máme je zařazovat do naší činnosti? Pro koho jsou vhodné? Kdy a jak jejich sílu využít?
Pojem psychohry používá ve svých souborech her Eduard Bakalář (I dospělí si mohou hrát, Psychohry atd.) a jedná se o hry, které v sobě, jak jejich název napovídá, nesou prvky herní a psychologické. Nejčastěji se využívají pro rozvoj sociálních dovedností, komunikace, jejich prostřednictvím můžeme trénovat pravidla diskuze, učit se prosazovat svůj názor, je v nich silný potenciál pro sebepoznání, ale i sebeprosazení. S ohledem na to, co v sobě spojují psychohry a co známe z vývojové psychologie, neměli bychom s jejich zařazováním do pravidelného programu spěchat. Psychohry lze s porozuměním a správným efektem využít ve chvíli, kdy jsou děti schopné argumentace, zvládají pracovat s emocemi, nebudou si vztahovat vše ke své osobě. Určitě je nemá smysl hrát s dětmi mladšího školního věku, opatrná bych byla i u druhostupňových dětí, zapojila bych je postupně u kategorie 14+. Pokud už se rozhodneme některou z psychoher zařadit, měli bychom myslet na to, že jsou to hry náročné na čas. Není žádoucí v půlce hry říct: „Konec, jde se domů.“ Vyčleňte si na ně dostatek času a také klidný a bezpečný prostor.
Jako modelovou hru můžeme využít hru Mor v Benátkách, jejíž popis najdete v sekci Inspiruj se na webu Pionýra. Hráči se musí dohodnout, koho vyberou, aby přežil a zachránil se. Budou-li to hráči brát vážně, může nám to zabrat poměrně velký čas (třebaže je stanovený čas, po který se mohou domlouvat). Po každé psychohře by totiž měla následovat reflexe, zpětná vazba, která může být delší než samotná hra. Hráči by měli po těchto náročných hrách mít prostor prožít si všechny emoce, které se ve hře objeví, a my bychom se měli ujistit, že jsou všichni v pohodě, nikdo se necítí být zneužitý, odmítnutý, opomíjený. Využít k tomu můžete různé emoční karty, které mohou hráči zvedat, popisovat, ale nikdo by neměl odcházet s tím, že něco chtěl říct, ale neměl možnost.
Závěrem bych chtěla dodat, že pokud se na to necítíte, do těchto aktivit se nenuťte. Pokud vás to láká, je dobré si to nejdříve zkusit z pozice hráče. Zkusit zjistit, kdo v našem okolí psychohry využívá a jak, jet se s k nim o tom pobavit, nechat se zasvětit. Vlastní prožitek je nepřenositelný a u psychoher to platí dvojnásob.
Majda Zemanová