Stát někde začíná a někde končí. Domy mají ploty, místnosti mají zdi. Také lidé mají, nebo by měli mít své hranice. Hranice nám mají pomoci zachovat pocit bezpečí a jistoty. Nastavení hranic není projevem sobectví, ale ukázka sebelásky. Tím, že řekneme ne, když se nám něco nelíbí, něco nechceme (samozřejmě i v opačném smyslu), dáváme najevo sobě i svému okolí, že nám na sobě záleží, máme se rádi, vážíme si vlastního rozhodnutí.
Osobní hranice
Pokud mluvíme o hranicích, je na místě zmínit též základní pojmy proxemiky, která se zabývá hranicemi v neverbální komunikaci. Pracuje s pojmem osobní prostor, v němž máme intimní zónu, osobní zónu, sociální zónu a veřejné pásmo. Při našich aktivitách často může dojít k tomu, že nutíme děti, aby do své intimní zóny pustily někoho druhého. Počítejte s tím, že to v dětech může vyvolávat nejrůznější pocity od studu po agresi. Jako příklad si můžeme uvést hru, která se často využívá už v začátcích roku, kdy se děti mají seřadit na kládě (lavičce, obrubníku), aniž by přitom z lavičky spadly. To je už velký zásah do intimní zóny a dětem to může být nepříjemné. Méně narušíme hranice například „siamskými dvojčaty“, kde sice je kontakt velmi intenzivní, ale děti jsou k sobě bokem a v tomto směru je narušování hranic přijímáno lépe než při překračování hranic tváří v tvář.
Mezilidské hranice
Stejně jako hrajeme různé sociální role, i hranice v našem životě se mění. Jiné hranice si nastavíme ke kolegům v práci, jiné máme na táboře či při oddílové schůzce. A stejně tak se hranice každého mohou lišit. To, co mně může vadit, připadá jinému člověku zcela normální. Touto rozdílností však může docházet ke konfliktům mezi lidmi. Stačí si vzpomenout na situace z vlastního života – sprostě nemluvím, nelíbí se mi to, nepovažuji to za normální, ale zároveň jsou v mém okolí lidé, pro které jsou sprostá slova normální. A přesto to mohou být moji přátelé.
Hranice v myšlení
I v lidském myšlení jsou jisté hranice, které bychom při práci s dětmi měli brát v potaz. Jsou dány tím, jak se lidské myšlení vyvíjí, jak děti rostou. Teorií vývoje myšlení se zabýval mimo jiné vývojový psycholog Jean Piaget (například knihy Psychologie dítěte, Psychologie inteligence, ale zároveň byly jeho teorie popsány v učebnicích vývojové psychologie Marie Vágnerové nebo Kateřiny Thorové). Ve své práci zmiňuje důležité mezníky, jejichž pochopení nám může pomoci při práci s oddílem. Nejčastěji se v oddílech potkáváme s dětmi v mladším a starším školním věku, v jejichž myšlení jsou významné rozdíly. Děti mladšího školního věku, tedy zhruba ve věku 7-12 let, se nacházejí ve stádiu konkrétních operací. Myslí v konkrétních pojmech, co jim řekneme, to berou mnohdy doslovně, nedokážou pochopit ironii, nadsázku. Po 12. narozeninách se přesouvají do stádia formálních operací, o věcech přemýšlejí více abstraktně, dvojsmyslu porozumí, přidává se puberta, a proto je potřeba si dávat velký pozor na to, co jim říkáme. Hrozí, že si děti některou větu nebo slovní spojení vyloží jinak, než bylo myšleno.
A možná jedno upozornění na závěr. Při komunikaci s dětmi, a zvláště s náctiletými, je nutné se vyhnout poznámkám hraničícím s lascivitou. Protože tady už si nevědomky koledujeme o potíže.
Majda Zemanová